Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Dvaapadesátiletý kouč se sice narodil v Uherském Hradišti, ale od svých čtyř let žil na Valašsku, ve Vidčích, kde začal i s fotbalem. Výkony běhavého záložníka nezůstaly dlouho bez odezvy. Sáhl po něm ostravský Baník. Když už to vypadalo, že si řekne o místo v prvním týmu, přišel zlom. Fotbal ho tolik nenaplňoval. Pavel Hajný pak ještě válel druhou ligu ve frýdeckých Válcovnách. Nakonec se dal na studia, vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu, získal tak profi licenci. S trénováním začal v MEZU Vsetín u dorosteneckého týmu, nyní vede hráče třetiligového Hlučína.

Patřil jste mezi talentované fotbalisty, hrával za federální mládežnické výběry, kariéru ve velkém fotbale jste ale poměrně brzy pověsil na hřebík a stal jste se trenérem. Proč?

Je pravdou, že hráčskou kariéru jsem měl nastartovanou dobře. Jako hráč i trenér jsem byl spíše takový samouk. Fotbalu jsem podřizoval úplně všechno, hrával ho před školou, po škole. Dostal jsem se do výběru kraje a nakonec do dorostu Baníku Ostrava, kde jsem docela pravidelně hrával s i o čtyři roky staršími kluky. Trenéři mi prorokovali, že budu v sedmnácti hrát ligu, nakonec jsem se v ní objevil jen na plakátu. Trenér Hadamczik tehdy přivedl do Ostravy trenéra Koldu, který dal tréninku řád, trénovali jsme dvakrát denně. Mě to ale pomalu přestávalo bavit. Cítil jsem se přetrénovaný, prožíval jsem něco jako syndrom vyhoření.

Když hrával tehdy člověk za mládežnické reprezentace, musel něco umět…

Na reprezentaci vzpomínám rád, objížděli jsme družební turnaje. Tenkrát se mnou byli v týmu výborní hráči, namátkou budu jmenovat Kapka, Mikloška nebo Šilhavého.

Hrával jste také za frýdecké Válcovny, tam se vám dařilo…

Nebudu přehánět, když řeknu, že ve Frýdku jsem prožil nejkrásnější fotbalové roky. Měli jsme dobrý tým, v kabině byla skvělá parta. V podstatě ve Frýdku jsem zažil svou největší výkonnost. Rád vzpomínám na trenéra Zachara, vydržel jsem jeho tréninkové dávky a pravidelně hrál. Šanci jsem dostával i za trenéra Cviertny.

Ve Frýdku jste se ale rozhodl s velkým fotbalem skončit a věnovat se studiu na vysoké škole…

Škola byla u mě na prvním místě. Chtěl jsem skloubit fotbal se studiem. Tohle mi bylo umožněno v Bohumíně. Ale i tohle angažmá hodnotním kladně. Ani v Bohumíně jsme neměli špatný tým. Mým spoluhráčem byl například Opavák Miroslav Kořistka.

Jako trenér jste se pak propracoval z krajského přeboru až do druhé ligy. Po první nepošilháváte?

Abych pravdu řekl, o tom jsem ani ve snu nepřemýšlel. Původně jsem neuvažoval ani o druhé lize. Okolo Vsetína, když pominu Zlín, druhá liga není. Fotbal jsem měl rád, chtěl jsem pracovat původně u mládeže, avšak brzy jsem přešel k mužům a pohyboval se v týmech na Valašsku. Oslovil mě Lumír Kot, nevím, zda se mu má práce zalíbila, ale dal mi nabídku. Chvíli jsem o ní přemýšlel, přece jenom Hlučín je ze Vsetína trochu z ruky.

Jenom trénování vás ale neživí?

To ne, od roku 1992 provozuji obchod se sportovním zbožím (pousměje se). Zatím jsem nezkrachoval, takže si nestěžuji.

Máte nějaký svůj trenérský sen?

Sny se neprozrazují. Chci ale, abychom navázali na tři čtvrtiny podzimu a dobrými výkony odmazali nepovedený konec.