Jak se projevovalo vaše hudební nadání v dětství?

V šesti letech mě rodiče přihlásili do místní hudební školy. Chtěl jsem se učit hrát na zobcovou flétnu, ale z kapacitních důvodů mě učitelé přeložili na klavírní oddělení. Tak jsem se nedobrovolně začal učit hrát na klavír. Jenže to víte. Asi jako každé dítě jsem raději trávil odpoledne na ulici s kamarády, než abych seděl někde za klavírem. Tak jsem po šesti letech s hudbou jednou provždy skončil. Aspoň jsem si to myslel. Jenže když mi bylo 15 let, dozvěděl jsem se, že v Místku se nově otevírá Základní umělecká škola duchovní hudby. A tady to všechno začalo. Jenže tehdy jsem studoval obchodní akademii, takže jsem se nemohl svému novému koníčku věnovat naplno. To se změnilo až o tři roky později, kdy jsem se přihlásil na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě ke studiu hry na varhany. Takže když jsem si tehdy v šesti letech oplakal, že se musím učit hrát na klavír, nevěděl jsem, jak jednou za to budu vděčný.

Pocházíte z hudební rodiny?

Ano pocházím. Má matka hrála na klavír a otec na housle. Hudební nadání jsem však zdědil především asi po svém dědovi Rudolfu Janáčkovi, který byl varhaníkem a ředitelem kůru nejprve ve Velké Bystřici u Olomouce, později v Ostravě – Zábřehu a nakonec ve Vítkovicích. Příležitostně také psal skladby pro liturgické potřeby své farnosti. Až minulý rok jsem vůbec poprvé nastudoval se sborem jeho skladbu „Země třásla se“, která je zřejmě jeho nejznámější.

Proč zrovna varhany a klavír? Čím vám učarovaly?

Jak jsem již na začátku zmínil, ke klavíru jsem se dostal náhodou. Dnes však za tu náhodu děkuji. Se studiem varhan jsem začal na ZUŠ duchovní hudby. Zlomový okamžik nastal jednoho dne, kdy mne pan učitel vzal na koncert jednoho vynikajícího varhaníka. Tady, během koncertu, se ve mně událo něco zvláštního a já si uvědomil, že hudba je mé životní poslání. A rok nato jsem začal studovat hru na varhany na konzervatoři v Ostravě a později na Univerzitě v Hradci Králové.

Každý klavírista si většinou musí dávat pozor na to, aby si nezranil ruce. Jak moc o sebe dbáte ? Vypustil jste ze svého života například lyžování?

Musím říct, že jsem nikdy o své ruce moc nedbal. Spíše se divím, že se mi nikdy nepřihodil žádný úraz. Jediný sport, který jsem omezil jen na prázdninové období, je volejbal. Dříve jsem ho hrával často a rád, ale přesto u tohoto sportu určité riziko pro muzikanta existuje. Lyžování jsem ze svého života úplně vypustil, respektive jsem ho do svého života ještě ani nepustil.

V současné době studujete na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně obor dirigování sboru. Co bylo důvodem takového rozhodnutí?

Velký a vlastně i jednoznačný podíl na mém rozhodnutí specifikovat se v hudbě na oblast sborovou a sbormistrovskou má regenschori katedrály Ducha svatého v Hradci Králové, pan Josef Zadina, který jako jeden z mála viděl v mé osobě především přednosti a možné předpoklady pro tuto činnost, což jsem si doposud neuvědomoval. Spolupráce s tamním katedrálním kůrem mi dala příležitost podílet se na provozování chrámové hudby ať už jako varhaník, korepetitor či sbormistr. A právě Josef Zadina mne seznámil s profesorem Lubomírem Mátlem, mým současným profesorem, a to už byl jen maličký krůček k tomu, abych si podal přihlášku ke studiu na JAMU.

Existuje i jiný žánr hudby, který si ve volných chvílích pouštíte?

Jelikož je hudba provázena mým každodenním životem, přiznám se, že když mám volnou chvíli, odpočívám bez hudby i bez rádia. To však neznamená, že bych se nezajímal o populární hudbu. Mám rád muziku, která je kvalitní a má i kvalitní text. Velmi rád mám písně Marie Rottrové.

Vzpomínáte si na své první dirigování před sborem? Byla nějaká tréma?

Ano jistě, vzpomínám. Bylo to ve třetím ročníku na konzervatoři. Jako každý student varhanního oddělení jsem měl povinný předmět Základy dirigování. Učila mne paní profesorka Věra Klímová. Jednoho dne, poté co jsem absolvoval asi osm vyučovacích hodin dirigování, mi řekla, že budu dirigovat sbor studentů konzervatoře na jedné akci pro důchodce. Vzpomínám si, že jsem měl obrovskou trému, protože jsem neuměl nic jiného než dirigovat na čtyři doby a ve sboru stáli samí muzikanti. Nic horšího jsem si nemohl představit. Ale už tehdy mne to moc bavilo.

Jste již čtvrtým rokem sbormistrem místního chrámového sboru Cantores Domini. Jak často máte zkoušky a při jaké nejbližší příležitosti si vás lidé mohou přijít poslechnout?

Zkoušky míváme pravidelně ve čtvrtky vyjma prázdninových měsíců, před vystoupením i dvakrát týdně. Lidé si nás mohou přijít poslechnout do farního kostela sv. Jana a Pavla na Velikonoční neděli. Sezonu již počtvrté tradičně uzavřeme poslední červnový víkend takzvanými Sborovými hudebními dílnami, na které zveme sbory z nejbližšího okolí. Pro letošní rok jsme připravili ke společnému provedení všemi zúčastněnými sbory skladbu Te Deum Josepha Haydna.

Co pro vás osobně sbormistrovská práce znamená a jak se vám se sborem spolupracuje?

Sbormistrovská práce pro mne znamená něco, co nikdy nemůžu zcela pochopit a ani nepochopím, jenom se o to maximálně snažím. Propojení hudby a textu v souvislosti s duchovní inspirací a prací s lidmi je pro mne nevyčerpatelnou studnicí. Čím více z ní čerpám, tím více v ní zůstává. Ale na druhou stranu čím více z ní budu čerpat, tím více bude ke mně štědřejší v podobě zkušeností. Tato má nekonečná snaha vyjádřit slovy a hudbou to, co v podstatě vyjádřit nelze, mne motivuje seznamovat se s neustále obsahově náročnějšími skladbami. Práce se sborem je především práce s lidmi, kterou mám moc rád. Před čtyřmi roky, kdy jsem se stal regenschorim místecké farnosti, jsem navázal na chrámový sbor, který tady dříve působil. Rozšířili jsme se na současných třicet zpěváků a zavedli pravidelné zkoušky. Nejvíce si cením toho, že pracuji s lidmi, kteří jsou z velké části hudebními amatéry, často lidé, kteří nezvládají ani schopnost čtení not. Ale díky jejich píli, soustředěnosti, disciplíně a obrovské vůli dokážeme společnými silami připravit například tak náročný koncert, který jsme v sobotu úspěšně absolvovali.

Zcela jistě máte vyšší cíle. Prozradíte čtenářům našeho Deníku jaké?

Asi se mi budete divit, když řeknu, že vyšší cíle zatím nemám. Ne že bych o nich nepřemýšlel, ale jsem nesmírně spokojený s tím, co nyní dělám. Právě jsem v těchto dnech svému sboru říkal, že i kdybych přijal sebelepší nabídku, zůstanu jim nadále věrný, protože si nesmírně vážím tak skvělého kolektivu lidí, se kterým mám tu čest spolupracovat.