Kdy vám učarovala hudba?

Poprvé to bylo ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že rozeznávám jednotlivé nástroje ve skladbě a můžu sledovat jednotlivé melodické linky. To mi byly čtyři roky a tou skladbou byla znělka Večerníčku. Jakoby se kouzlem otevřely dveře do jiného světa. Dodnes si pamatuji ten pohled na naši černobílou TV značky Orava a ten pocit prozření.

Vzpomenete si, kdy jste byl poprvé v životě na hudebním vystoupení nějaké skupiny či interpreta?

Myslím, že to byly Dožínky ve Starém Městě u Frýdku. Byl jsem tam s našima a už jsem chodil do školy. Nějaká druhá nebo třetí třída. A zpíval tam Waldemar Matuška tuším, že country, nebo takové to popcountry, jak se to tehdy hrálo. Měl bílý oblek a bílé sombréro. A skvěle zpíval. V kapele, co ho doprovázela, byla nějaká ženská, která se hezky smála, ale měla hrozný ječák, ta mu to kazila. Pak tam byl Pepa Laufer a předváděl horníka či co. Byl trapný a zpíval taky špatně. A já se za něj styděl. Prostě mi bylo trapně, že tak podlézá lidem, když neumí zpívat. A ti lidi se smáli. To můj dětský mozeček nebral. Jo, a taky tam byla dechovka Buřinky a hlavně Berušky! To jsem se taky styděl, protože se mi ty holky líbily. Moc. Byly sice o kousek starší, ale mně to nevadilo.

Kdy vy sám jste prvně předstoupil před publikum?

To už si fakt nepamatuji, ale muselo to být na předehrávkách z houslí na LŠU, kam jsem od druhé třídy chodil. Já chodil do Frýdku k panu učiteli Hajduškovi a předehrávky byly v Místku na LŠU. Měl jsem hroznou trému. Obrovský sál, celý ve dřevě, rodiče v hledišti, já bílou košili a tesilky, rozklepaná kolena a ruce… No, určitě jsem to nezahrál dobře.

Máte rád velké množství posluchačů či komornější prostředí?

Hmmm, to je asi složitější. Možná jak kdy. Třeba nikdy nezapomenu na festival ve Viljandi v Estonsku, takové estonské Colours of Ostrava, kde jsme hráli na hlavní scéně v devět večer. Ti lidi prostě přišli na muziku a chtěli ji sát každým kouskem těla. Úžasná atmosféra, vnímavé publikum, bylo jich tam asi 10 000 a kam jsem dohlédl, nikdo neprudil s párkem, pivem, nebo že by se nějak nezúčastněně povaloval stranou a klábosil s přáteli. Prostě hudební svátek. V rozvalinách starého křižáckého hradu. Rád hraji v místech s historií. Stará města, hrady, zámky. Ale nejradši mám asi klubovky. Kvůli zvuku, takové nějaké sevřenosti a možnosti víc sdělit. I když, povídat mezi písničkami si neodpustím ani na venku. K nelibosti některých.

Žijete hudbou čtyřiadvacet hodin denně?

Myslím si, že ne. Ale chvílemi se přistihuji, že si vlastně furt něco brumlám, klepu rytmus, prozpěvuji kousky motivů, které se mi vynořují odněkud z paměti.

Jakým způsobem od hudby nejraději odpočíváte?

Od hudby asi nijak, ale od hudebního provozu – kapela, fesťáky, koncerty, natáčení, komunikace s médii a tak dále – většinou na chalupě. Něco kutím, míchám maltu, vybírám kameny, sekám trávu, sbírám houby, nebo se jen tak houpu v síti.

Máte před koncertem své zažité rituály?

Tož, to jste mě zaskočil. Nijaký rituál jsem si asi nevymyslel. Spíš je to soubor zaběhlých úkonů, které se opakují před každým koncertem. Třeba, než se jde hrát, zapne mi, většinou Helenka (flétnistka), železnou sponu u košile. Už jsem si na to tak zvyk, že bych se asi necítil ve své kůži, kdybych ji neměl zapnutou. Jo a vlastně – před každým hraním si protřepu vlasy. To jsou moje antény a těmi nasávám kosmickou sílu.

Máte své vysněné místo, kde chcete jednou vystoupit?

Hmmm…ani ne.

A své oblíbené místo, kde rád vystupujete? Proč?

Mám oblíbené akce, tedy spíše festivaly, kde hrajeme téměř každoročně a rádi. Začíná to Ekologickými dny Olomouc, pokračuje Sweetsen festem – tam tedy letos nehrajeme, protože máme tou dobou koncerty v Moskvě a pak Keltská noc u Plumlova. To je moc příjemná záležitost. Každoročně se tam potkáváme s muzikanty z Irska, Bretaně a taky se známými z našich luhů a hájů a je tam bezva atmosféra a pohoda. Škoda jen, že se v té Plumlovské přehradě nedá koupat. Ale to už by bylo moc dokonalé. Ještě bych chtěl dodat, že náhradou za naše nehraní na „Sweetsnu“ bude Svatojánský koncert na venkovní scéně U Arnošta ve Frýdku, kde zazní hlavně písně z našeho nového alba Godula. Tož, přijďte!

Máte nějaké koníčky? Jaké?

Možná to bude znít divně, ale muziku – pořád je to můj koníček. Pak historii, speciálně regionální historii, chalupaření, přírodu, slovanskou mytologii. Svého času jsem aktivně jezdil na vodu. Časem bych chtěl včelařit. To mě fakt láká. A taky bych si chtěl prubnout udělat víno. Už něco vím o práci ve vinohradě, ale tu magii v presúzu a ve sklepě, tu ještě musím očíhnout.