Básnířka Božena Peterková věnovala Lašskému smíšenému pěveckého sboru u příležitosti 30. výročí jeho založení verše. Na jaře roku 1982 je na slavnostním večeru v Bašce přednesla zasloužilá umělkyně Marie Glázrová-Hakenová. V jejím přednesu však zazněly také v rozhlasovém i televizním vysílání. Bylo to uznání nejenom autorce veršů, ale především poděkováním Marie Glázrové-Hakenové svým přátelům v Bašce.

Rok 2010 je rokem kdy si nejenom připomínáme 100. výročí nedožitých narozenin Eduarda Hakena, ale také 10. výročí úmrtí jeho paní, dlouholeté přední sólistky činohry Národního divadla a neméně známé a oblíbené filmové herečky Marie Glázrové-Hakenové. Z několika desítek jejich filmových rolí není možno nepřipomenout kněžnu v Čápově Babičce, herečku Vargovou v Nočním motýlu, Žofku ve Vávrově Turbině,Terezku v Děvčici z Beskyd či titulní roli ve Vávrově filmu Rozina Sebranec (1945). Na filmovém plátně se naposled představila ve filmu Otakara Vávry Byl jednou jeden král (1954). Členkou činohry Národního divadla byla od roku 1940. Patřila k předním umělkyním naší Zlaté kapličky, kde působila nepřetržitě 47 let. Byla jednou z vynikajících představitelek lyrických postav.

A byla to právě Marie Glázrová, která patřila k těm umělkyním Národního divadla, se kterou se při společných vystoupeních Eduarda Hakena s Lašským smíšeným pěveckým sborem v Bašce setkávali nejčastěji. Dodnes si pamětníci jistě připomenou, že to byly především verše autora Slezských písní Petra Bezruče, které si v jejím procítěném přednesu získaly nezapomenutelný obdiv a uznání . Měl na tom podíl i citový vztah k rodnému Ostravsku, kde byl její otec lékařem.

Ve svých vzpomínkách Marie Glázrová-Hakenová uvádí: „Narodila jsem se jako třetí dítě manželů Glaserových. Teprve později jsem požádala o změnu příjmení na Glázrová. Byl to můj občanský protest proti okupaci naší vlasti německými fašisty, proto jsem jako jedna z mála českých hereček také nehrála za války ani v jednom německém filmu. Můj tatínek doktor Vavřinec Glaser měl v Horní Suché na Karvinsku ordinaci. Lidé mu říkali táta chudých. Byl to obětavý lékař a šlechetný člověk. Nejedna utahaná hornická žena mi to říkala, když jsem občas přišla do tatínkovy ordinace. Vzpomínám si, jaký strach měly tyto ženy v očích, když čekaly až na ně přijde řada. Táta je vždycky dovedl potěšit a často nevzal z jejich mozolnatých rukou ani korunu. Nejednou tu a tam nějakou sám vtiskl do dlaně.“

FRANTIŠEK VANÍČEK