Opět vás milí čtenáři Frýdecko-místeckého a třineckého deníku zdravím. V Japonsku se stále více a více otepluje. Už při výletu do Tokia jsme si s trenérem říkali, že větší vedro už snad ani nemůžeme zažít.

Před úterním tréninkem ze mě lilo jako z koně a to jsem se ještě nezačala ani pořádně hýbat. Jedinou přijatelnou činností dne bylo vyplavání v bazénu po odpolední fázi. I tam ale měla voda 30° C. V hlavě mě začala trochu děsit představa závodu ve stejných podmínkách. Dnešek mě ale přesvědčil, že jsem se bála předčasně. Při tréninku i nepříliš rychlý pohyb mi zvedal tepovou frekvenci docela vysoko. Daleko výše, než by odpovídalo danému tempu. Teploty ve stínu se blížily ke čtyřicítce a trenéra zmáhalo pouhé mačkání stopek. Proto asi ukončil trénink o něco dříve, než jsme původně plánovali.

Odpoledne jsme raději strávili na pokoji, kde máme kvůli aklimatizaci stejně vypnutou klimatizaci, takže jsme tělesnou teplotu snižovali chladnou sprchou. Ono stejně, když jste z té sprchy vyšli, tak za pár minutek jste se opět koupali ve vlastním potu. Začínám mít pomalu pochybnosti, jestli se za ty dva týdny dá na takovéto podmínky vůbec aklimatizovat. Spíš mám pocit, že ne. Utěšuje mě pouze ten fakt, že při samotném závodě se spravedlivě budeme vařit všechny stejně. Ve středu jsme si po tréninku zajeli vykoupat k moři. Na doporučenou pláž to bylo něco přes sto kilometrů, ale zdejšími vlaky, které jezdí na vteřinu přesně, to nezabralo ani hodinu. Jen se směji, že u nás by to byl na boční trati výlet na celý den. Ať se vám daří, já se odebírám spát a zítra se zase ozvu.

Z Tokia vás zdraví Zuzka