„Je to pro mě krok v před. Rád bych se tam prosadil a posunul se ve své kariéře o kousek dál,“ řekl 19letý běžecký talent.

Třinecký rodák se od deseti let závodně věnoval orientačnímu běhu.

Před necelými dvěma lety si vyzkoušel běžecký závod na dráze a jako ryzí atletický amatér, bez jakékoliv běžecké průpravy ho zvládl tak, že se z něho stal „běžecký obojživelník.“

Jelikož v atletice začal okamžitě sklízet úspěchy a medaile mu v ní přibývaly mnohem rychleji než v orientačním běhu, rozhodl se pro změnu sportovního odvětví. Udělal dobře, jeho nadání neuniklo pozornosti věhlasné pražské Dukly, kam po sezoně z Třince zamířil.

Vaší první disciplínou byl orientační běh. Kdo vás k němu přivedl?

V běhu jsem se řadil mezi nejlepší už na základní škole. Rodiče nikdy vrcholově nesportovali, takže ani netuším, po kom jsem sportovní talent zdědil. Asi ve čtvrté třídě mě jeden ze spolužáků začal přemlouvat, ať s ním zkusím orientační běh. Jelikož jsem v něm byl nejlepší ze třídy, okamžitě mě to chytlo. Zhruba po osmi letech jsem dospěl k rozhodnutí, že ho vyměním za atletiku. V orientačním běhu se mi povedlo zvítězit v závodech republikového žebříčku, dokonce mám ve své sbírce i medaili z republikového šampionátu. Nikdy jsem v něm však nedokázal to, co za tu krátkou dobu v atletice.

Skutečně?

S fyzickou kondicí u mě nebyl problém. Ta byla mou silnou stránkou, ale na trati jsem většinou chyboval a to mi znemožnilo dosáhnout úspěchu.

Na dráhu jste se tedy přemístil jaksi na truc?

To ne. Moje dlouholetá trenérka Anna Gavendová mi jednou poradila, ať zkusím středoškolské závody v atletice. Startoval jsem na patnáct set metrů a konečný výsledek předčil má očekávání. Závod se mi náramně vydařil. A jelikož to tak šlo pořád, orientační běh se najednou objevil na druhé koleji.

Nelitovala trenérka Gavendová toho, že vás sama navedla k atletice a tím vás ztratila?

Představte si, že ne. Vedla mě i v době, kdy jsem orientační běh vyměnil za atletiku. A byla nadšená z toho, že se mi v atletice daří. Oba jsme usoudili, že mi geneticky více sedí atletika než orienťák. Nijak jsem v něm neexceloval, zato na dráze jsem byl mezi ostatními orientačními běžci suverénně nejlepší. Neustále jsem se zlepšoval a nakonec jsem se výkonnostně dostihl i běžce z řad atletů.

Tak to vypadá, že před lety jste si zvolil špatné sportovní odvětví, souhlasíte?

Možná jo. Nemyslím si však, že orienťák, jemuž jsem se věnoval od desíti, by mě o něco ochudil. Díky němu jsem získal nezbytný vytrvalostní základ, který třeba jiní atleti nemají. Třeba by bohatě stačilo, kdybych s atletikou začal o rok dříve, co já vím. Ale vrhnout se na ni už ve dvanácti? To bych asi nechtěl. Orientační běh, který jsem dělal od desíti let, nebyl na škodu. Dal mi vytrvalostní základ, který třeba jiní atleti nemají. Možná by stačilo, kdybych se na atletiku dal o rok dříve, těžko říct. Vlítnout na ni již ve dvanácti, to bych nechtěl. Řada běžců mě utvrdila v tom, že začít jako orientační běžec a pak přejít na atletiku byla správná volba.

Proč myslíte?

Orientační běžci trénují a dráze docela často. Na rozdíl od atletů musejí spolykat o poznání větší běžecké objemy. Zatímco atlet běží pět kilometrů za patnáct minut, orientační běžci běhají hodinu v kuse, a někdy i déle. Mají více hrubé síly, ale zato postrádají rychlost a především techniku, bez které jsou na dráze poloviční.

Vy v tomhle směru žádný výrazný handicap nepociťujete?

Čím později s atletikou začnete, tím hůře si techniku osvojujete. Něco se dá natrénovat, naučit, ale s technikou běhu se sportovec dle mého názoru musí už narodit. A já podle všeho to štěstí měl. V porovnání s ostatními orientačními běžci jsem na tom mnohem lépe. Slušnou techniku jsem měl i v orienťáku, takže atleti se docela diví, jak jsem kdy mohl běhat v lese. Zlepšit rychlost nebo vytrvalost je podle mého mínění mnohem snazší, než vypilovat techniku.

Ještě jsme se nedostali k tomu, co jste v běhu na dráze v relativně krátkém čase dosáhl?

Na halovém mistrovství republiky jsem byl v juniorech první na tři kilometry a druhý na patnáctistovce, na dráze druhý na patnáctistovce a čtvrtý na pět kilometrů. Na republikovém šampionátu do 22 let jsem skončil druhý na 1 500 metrů. Na podzimním mistrovství republiky družstev jsem pomohl k prvnímu místu Sokolu Opava, běžel jsem osm set a patnáct set metrů. Dohromady jsem letos získal dvě zlata a tři stříbra.

To je vskutku výtečná bilance. To ona vám vynesla angažmá v Dukle Praha?

Asi ano. Na halovém mistrovství republiky v nové sezoně už budu závodit v dresu Dukly, kde mě bude trénovat pan Josef Vedra. Na blížícím se mistrovství už budu startovat jako muž, takže šance na medailový úspěch nebudou tak velké, jako mezi juniory. V Dukle strávím příští sezonu a zřejmě i ty následující, proto se chci předvést v nejlepším světle. A jsem moc zvědav, jak mi to tam půjde.

Vnímáte přechod do Dukly jako určitou životní šanci?

Svým způsobem ano. Atletikou se na rozdíl od orientačního běhu lze živit. Jestli se běh stane mým živobytím, to už bude záležet ode mne samotného. Prozatím mi oddíl bude hradit stravné a ubytování, takže velká část výdajů v Praze mi odpadne. Hlásil jsem se na vysokou školu, na fyzioterapii a nutriční terapii na Univerzitě Karlově, ale nevzali mě. Teď budu běhat a příští rok to zkusím znovu. Pokud mě přijmou, pokusím se skloubit běhání se studiem.

(rom)