Poslední den v ocelárně: smutek i naděje

Mezi těmi, kdo naposledy nastoupí šichtu v ocelárně Vítkovice Steel, budou i chlapi, kteří tady prožili několik desetiletí. Vyklidí svou skříňku a o den později už nastoupí do jiného provozu. Ale jen někteří, další ze zhruba 250 pracovníků ocelárny kývli na odstupné a z vítkovického Steelu odcházejí úplně.

„Dělal jsem tady třicet roků. Prošel jsem řadou provozů, zažil jsem i hodně změn. Že ocelárna končí, to mě samozřejmě mrzí. Nic se ale nedá dělat. I když firma už před půl rokem oznámila svůj záměr zavřít ocelárnu koncem září, pořád jsem doufal, že se to změní. Dělali jsme tady kvalitní ocel a nemáme se za co stydět," říká provozní mistr, který brzy oslaví padesátku a chce zůstat v anonymitě. Jak dodává, ve firmě zůstává.

„Že už zítra nepůjdu do ocelárny, ale do jiného provozu? To mě samozřejmě mrzí, ale nic s tím nenadělám. Rozhodl jsem se ale ve firmě zůstat. Jsem z generace, která do zaměstnání nastupovala ještě v minulém režimu. To bylo zvykem, že se člověk vyučil, nastoupil do podniku a v něm zůstal často až do důchodu," říká provozní mistr.

Jaká bude budoucnost společnosti bez ocelárny? K tomu se muž moc vyjadřovat nechce. 

„Asi to ukáže až čas. Vedení firmy by ale mělo mít všechno dobře a přesně propočítané, a tak budu doufat, že firma pojede dál a neskončí," dodává s nadějí v hlase.

Nejhorší byla nejistota

Další dva pracovníci ocelárny, kteří si byli ochotni pod příslibem nezveřejnění jména o konci ocelárny popovídat, se usmívají a říkají, že jejich kolega vlastně řekl všechno za ně.

„Vidíme to podobně. Je pravda, že ten poslední půlrok nebyla atmosféra nic moc. Lidé byli po zveřejnění záměru uzavřít ocelárnu hodně podráždění a naštvaní. Zhoršila se i atmosféra mezi samotnými zaměstnanci. Pak se to ale postupně uklidnilo a poslední dva měsíce už jsou relativně v klidu. Je pravda, že pro hodně chlapů z ocelárny bylo nejhorší období nejistoty. O jejím konci se totiž mluvilo i v uplynulých letech. Pamatujeme i časy, kdy ocelárna půl roku stála," dodává 44letý směnový předák.

Sám se rozhodl, že také on ve firmě zůstane, i když už nebude moci pracovat v ocelárně.

Jeho o dvanáct let mladší kolega, operátor palicího stroje na kontilití, naopak kývnul na odstupné a z firmy odchází.

„Nechám si teď projít hlavou, co a jak budu dělat dále. Určitě bych se ale chtěl uplatnit v jiném oboru. Ten, ve kterém jsem dosud pracoval, totiž podle mě nemá dlouhou budoucnost. Uvidíme," říká mladý muž.

Ze zhruba čtvrt tisícovky pracovníků ocelárny najde uplatnění v jiných provozech společnosti Vítkovice Steel asi padesátka zaměstnanců.

„Odhaduji, že zhruba šedesát procent pracovníků ocelárny pak najde práci v okolních firmách. Ať už to bude kunčický ArcelorMittal, Třinecké železárny, nedaleké strojírenské Vítkovice či další firmy. Ti, co odcházejí, teď mají frmol. Vyklízejí skříňky a hlavně si zařizují lékařské prohlídky, které po nich chtějí noví zaměstnavatelé," vysvětluje odborář Zdeněk Kološ.

Úlohu odborářů oceňují i chlapi, se kterými si povídám: „Odbory vyjednaly pro zaměstnance slušné podmínky. Těm, kdo chtějí odejít, nadstandardní odstupné. Těm, co odejít nechtěli, pomohli, aby tu mohli zůstat."

K TÉMATU