Fotograf Vojtěch Bartek byl mnoho let tajemníkem Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, podílel se rovněž na organizování celé řady fotografických projektů. Byl úžasným pábitelem života, na svém kontě měl desítky výstav doma, ale také v zahraničí.

Patřil k prvním fotografům, kteří zobrazovali zdevastovanou průmyslovou krajinu na Ostravsku dávno předtím, než ekologická témata přišla do módy. Jeho záběry kališť, zbytků stromů, popraskané půdy, potrubí, sloupů vysokého napětí a hald jsou obžalobou lidské bezohlednosti, ale současně se v nich objevuje i jakási podivuhodná symbióza krásy a zmaru.

Bartkova pozdější volná tvorba zahrnuje konfrontace zbytků přírody s odlidštěnou architekturou panelových sídlišť z cyklu Konec přírody začátek velkoměsta (1975-1993), nostalgické panoramatické záběry z dělnické kolonie v Mariánských Horách, civilně pojaté portréty ze souborů Černá píseň (1972-1982) a Malý člověk (1980-1990), bezprostřední momentky nevšedních chvil všedního života z cest do Indie a na Kubu, divadelní fotografie ze zkoušek a z představení Národního divadla moravskoslezského v Ostravě i tři desítky audiovizuálních pořadů promítaných na jedno až šest pláten.

Mnoho let pracoval v Okresním kulturním středisku v Opavě a stál u počátků opavské univerzity. Z jeho iniciativy se v roce 1990 podařilo přeměnit tehdejší Institut výtvarné fotografie Svazu českých fotografů na Institut tvůrčí fotografie právě zakládané Slezské univerzity, která se tak po pražské AMU a Vysoké škole pro grafiku a knižní umění v Lipsku stala teprve třetí vysokou školou se samostatným studiem fotografie v postkomunistickém bloku.

Vojtěch Bartek byl mnoho let tajemníkem ITF, podílel se na organizování fotografických projektů Lidé Hlučínska 90. let 20. století, Zlín a jeho lidé a Opava na prahu nového tisíciletí stejně jako na přípravě desítek výstav v Domě umění a Slezském zemském muzeu v Opavě a ostravské galerii Opera i mnoha expozic pro zahraniční festivaly, muzea a galerie. A hlavně ochotně a nezištně pomáhal studentům.

Nesmí se zapomenout ani na jeho externí pedagogické působení na několika středních školách či na oboru Multimediální techniky v Ústavu fyziky FPF SU.

Profesor Miroslav Vojtěchovský výstižně charakterizoval Vojtěcha Bartka jako člověka zemité přímé filozofie, ale také člověka se zvláštním jemným citem, jako člověka, v jehož jednání se spojuje dravost šelmy s citem kočičích tlapek. Fotografie byla středobodem Bartkova života a pomáhala mu překonávat různé krize a tragédie, jichž nebyl ušetřen.

Když před měsícem otevíral v ostravské galerii G expozici Můj svět k nedávným sedmdesátinám, nikdo netušil, že to bohužel byla už poslední výstava v jeho životě. Z Fakultní nemocnice v Ostravě přišla smutná zpráva, že Vojtěch Bartek podlehl zraněním po těžké autohavárii, k níž došlo 8. března 2013 na silnici mezi Ostravou a Opavou. Bude nám moc chybět.

Vladimír Birgus, Zdeněk Stuchlík