„Z této ceny mám samozřejmě velikou radost. Ve zdravotnictví pracuji už 60 let, od svých patnácti let,“ pověděla Markéta Bekárková. „Jak jsem se k té práci dostala? Už jako dítě jsem měla silné sociální cítění a vždy jsem měla ráda lidi. Také jedna z mých babiček byla nemocná a v rodině jsme se o ni starali. Navíc moje maminka měla životní sen, že by se chtěla stát zdravotní sestrou. Tenkrát ale byla jiná doba a nikdy se jí to nesplnilo. Rodiče mě ale motivovali, abych se zdravotní sestrou stala alespoň já. Takže se dá říct, že jsem splnila sen rodičů, ale je nutno dodat, že se trefili, protože svou práci mám velmi ráda a nechtěla bych dělat nic jiného,“ usmívala se Markéta Bekárková.

Vytrvat u tak náročného povolání ale nebylo vždy jednoduché. „Když jsem poprvé zažila úmrtí pacientky, chtěla jsem odejít. Bylo to hodně smutné a těžké. Ostatní mi ale domlouvali, že je to jen přechodné období a že to určitě zvládnu. Na tu starou paní, která tenkrát umřela, si pamatuji dodneška, ale časem jsem se s tím vyrovnala a překonala to. Možná jsem také duchovně vyzrála a naučila jsem se vnímat smrt jako součást života,“ pověděla zdravotní sestra.

V roce 1950 začínala jako pomocná sestra na chirurgii v Novém Jičíně. „Měla jsem velké štěstí na lidi kolem sebe, kteří mi vždy pomohli najít cestu. V Novém Jičíně se mnou pracovala jedna starší sestra, která mi říkala, že nemůžu zůstat na stejném místě. Motivovala mě, abych nastoupila na zdravotnickou školu v Praze. Také tam byli skvělí profesoři na vysoké úrovni. Po škole jsem se asi na dva roky vrátila na interní oddělení do Nového Jičína a pak jsem dostala nabídku učit na zdravotnické škole nejprve v Novém Jičíně a pak v Novém Bohumíně. Pak jsem vystudovala specializační pedagogický seminář a dostala jsem umístěnku na zdravotnickou školu ve Frýdku-Místku, kde jsem pak odborné předměty učila dalších čtyřicet let,“ shrnula svůj profesní příběh Markéta Bekárková. „Se studentkami jsme chodily na praxi do frýdecké nemocnice, trávila jsem tam s nimi mnoho času. Takováto práce mezi lidmi mě baví a naplňuje, vůbec si nedovedu představit, že bych měla dělat třeba nějakou kancelářskou práci,“ pokrčila rameny sestra.

Ani nyní, kdy už by si dávno mohla užívat zaslouženého důchodu, ale nezahálí. „Víte, nebylo to vždy jednoduché. Přišlo období, kdy mi během krátké doby zemřel manžel i maminka a dcera emigrovala do Kanady. Vyrovnávala jsem se s tím velmi těžce a hledala jsem v té době jakési naplnění. To jsem tenkrát našla v domácí péči o pacienty organizované Charitou. Po dvou nebo třech letech pak Charita otevřela domov pro seniory, kde jsem nastoupila jako zdravotní sestra do třísměnného provozu. Později pak Charita otevřela zařízení pro psychicky nemocné pacienty Oáza pokoje, no a tady už jsem šest let,“ konstatoval Markéta Bekárková. „Je tady mladý kolektiv, který mi tak trochu nahrazuje školu. Tato práce je sice náročná, zvláště na psychiku, ale dělám ji ráda. Nevydržela bych být cele dny doma. Tady mě to omlazuje a naplňuje. Jednou skončím, to je jasné, ale přesto doufám, že ještě nějakou chvíli pracovat vydržím,“ usmívala se zdravotní sestra.

A co by vzkázala mladším zdravotním sestrám? „U svých žákyň jsem vždy kladla důraz na to, aby dodržovaly etiku. Zdravotní sestry by měly pracovaly srdcem a k lidem přistupovat s trpělivostí a láskou,“ pověděla Markéta Bekárková. „Sama rozhodně nejsem bez chyb. Hodně jsem ztvrdla vším tím, co mě v životě postihlo. Velmi bych si ale přála zůstat zdravá aspoň tak, abych se o sebe vždy dovedla postarat,“ dodala.