Desítku domů osady, která je součástí obce Bílá, dělila od vlasti hranice. Pokud obyvatelé chtěli na nákup, či jen na návštěvu, museli přes hraniční přechod. Každý den po dobu několika let museli vysvětlovat českým celníkům na českém hraničním přechodu, že uhlí či ledničku nevezou na Slovensko, ale jen k sobě domů. Do Česka.

Přesně před 15 lety se v létě roku 1992 začal rozpad společné federace připravovat. Krátce na to vznikl i hraniční přechod v Bílé. Jenže česká osada Konečná je až za ním. Každý, kdo tam mířil, tak musel přes hraniční přechod.

"Kdo pracoval v Česku, musel denně podstupovat hraniční a celní kontrolu. I přesto, že jsme bydleli jen kousek od hranice a vlastně pořád na českém území," vzpomíná osadník z Konečné a bývalý policista Ondrej Brezina. Dodal, že problém dělali hlavně celníci. "Když jsme šli do slovenského Klokočova na hřbitov, tak nám vyhazovali věnce, že s tím přes hranici nemůžeme," řekl.

I v samotné osadě vznikaly paradoxní situace. Jedna část Konečné je totiž česká a jen přes silnici začíná Slovensko. Proti sobě stojí dvě řady domků. Pokud někdo chtěl dodržovat zákon, měl při každé návštěvě souseda Slováka jít 200 metrů zpátky na hranici a tam celníkovi či policistovi oznámit, že si jde popovídat nebo jen půjčit vrtačku. "Nikdo to nedodržoval. Byl to absolutní nesmysl," dodal Brezina.

Celníci prý asi deset let nechtěli ustoupit. "Tvrdili, že si musíme zvyknout. To ale nešlo. Pořád jsme to brali jako jeden stát," vysvětlil osadník. Podle něj se celníci až příliš drželi rozkazů. "Brali jen literu zákona a zapomněli na lidskost," řekl. Postupně se ale podle něj situace uklidňovala a i celníci po dlouhých letech obstrukcí začali tlaku obyvatel Konečné ustupovat.

Kritikem situace, která vznikla po rozdělení státu, byl i současný místostarosta Bílé Karel Matula. V době rozpadu Československa i nyní působí ve společnosti Lesy ČR. "Velká část našich zaměstnanců, odhaduji 80 procent, byli Slováci. Ti po rozpadu měli velké problémy se zaměstnáním, především úřední a papírové komplikace," řekl. Řada kolegů ze Slovenska práci opustila. "Hodně jich ale zůstalo. Nedovedu si představit, jak by to dopadlo, kdyby odešli všichni," dodal.

Jakkoli byla před 15 lety situace na česko-slovenském pomezí napjatá, dnes se o sporech a problémech mluvit nedá. Naopak. Příhraniční obce spolupracují a dokonce se společně podílejí na mezinárodních projektech. Příkladem je Hrčava, která leží hned na dvou státních hranicích.

Její obyvatelé to mají přes zelenou hranici kousek na Slovensko i do Polska. Do centra polské obce Jaworzynka to je z Hrčavy vzdušnou čárou asi 3,5 kilometru. Po silnici přes Českou republiku ale 31 kilometrů a přes Slovensko ještě dále. "Do slovenské obce Čierné to máme přes kopec asi kilometr. Když ale pojedeme přes hraniční přechod, tak to je 17 kilometrů," řekl starosta obce Josef Szkandera.

Také on byl odpůrcem dělení státu. "V žádném případě to nebyl přínos. Vnímali jsme to tehdy asi moc osobně, protože v Hrčavě žije hodně lidí, kteří přišli ze Slovenska," řekl. Dělení státu podle něj narušilo mezilidské vztahy. Lidé se nemohli bez problémů navštěvovat se slovenskými sousedy. Ti, co pracovali na Slovensku, museli dvakrát za den přes hraniční přechod. "Problém měli i naši chlapi, kteří pracují v dolech na Karvinsku. Jim autobus do práce jezdil z Čierného," řekl.

Dnes už obyvatelé Hrčavy a Konečné na problémy po rozdělení státu vzpomínají i s úsměvem. S bývalými "bratry" se často setkávají na společných akcích. "Hranice pro nás neexistuje," řekl Szkandera. "Už to máme za sebou. Nebylo to ale nic příjemného," dodal Brezina.