Poláčkovi jsou přesvědčeni, že byla zavražděna, ale na jejich volání o potrestání údajného vraha prý nikdo neslyší. Závěry vyšetřování hovoří o nešťastné náhodě, jejich dcera se měla ten den utopit v řece Ostravici ve Vratimově. Od osudného dne uplyne v červnu 20 let. Manželé Poláčkovi se nadále snaží, aby se jejich případem někdo zabýval. Nevěří, že úmrtí jejich dcery byla nešťastná náhoda.

Co je v dané chvíli nového ohledně prošetření dávného úmrtí dcery Zuzany?

Nedávno jsme s manželkou napsali dopis policejnímu prezidentovi, kde jsme ho seznámili s případem úmrtí dcery. Odpověď jsme zatím ještě nedostali. Ještě dříve jsme písemně komunikovali také s policisty, kteří slíbili naši stížnost předat státnímu zastupitelství. Avšak odpověď jsme nedostali.

Co vás za roky vašeho snažení nejvíce štve?

Nejvíce mě štve to, že je potřeba vyřešit jednoduchý problém, ale zainteresovaní ho ututlávají. A tak to je od samého počátku policisté, kteří případ vyšetřovali, státní zastupitelství, které mělo nad případem dohled. Na naše odvolání nám pak byly napsány takové nesmysly, které nemají s pravdou nic společného. A tak to jde pořád dokola, nikdo se tímto případem nechce zabývat. Komunikujeme se všemi možnými úřady, ale výsledek není žádný. Vždyť my jsme zjistili, že existují dva formuláře o prohlídce mrtvé dcery. Na jednom je příčina smrti přepsána ze smrti udušením na smrt utonutím. Na druhém existuje zápis potvrzující smrt utonutím. Patolog řekl, že neměla v plících vodu a že asi byla uškrcena tričkem. Našli jsme svědkyni, která viděla, jak dceřin známý ji u vody chytil za krk. Máme i další svědky, kteří by potvrdili, že se dcera neutopila.

Co vás nejvíce zamrzelo při samotném vyšetřování úmrtí dcery?

Stalo se to 10. června a nikdo za námi hned nepřišel. My jsme se tohle dozvěděli až za nějakou dobu od majora Ledvoně, ač jsme ho potkávali před domem. S manželkou jsme ani netušili, že policisté dceru hledají. Navíc dcera měla v neděli odjíždět s přítelem, protože chtěli sjíždět vodu, věci již měla nachystané. Tento přítel k nám přijel, aby odjeli a ptal se po dceři. Pak jsme se od jednoho muže dozvěděli, že se asi utopila. Právě o něm si myslíme, že je vrahem. Vyrazili jsme k řece Ostravici. Řečiště bylo v osudový den hodně suché a naše dcera se měla utopit ve třiceti centimetrech vody, ač byla výborná plavkyně. Hledali jsme. Nakonec jsme se vydali na policii. Od té doby se téměř dvacet let snažíme vraha dcery Zuzany dostat před soud, který by jej následně potrestal. Archivujeme všechny písemnosti, které jsme si za tu dobu s úřady vyměnili. Oslovili jsme například i bývalého ministra Stanislava Grosse, nebo místní poslance, ale bezvýsledně. Zatím jsme neúspěšní, ale ve svém úsilí vytrváme až do konce. Chceme jen spravedlnost.

Vzpomenete si, kdy vám za těch brzy téměř dvacet let bylo nejhůř?

Když jeden policista od samého počátku špinil mě a mou mrtvou dceru, navíc to napsal i do úředního záznamu z 2. února 1994. Také mě a mou manželku sprostě napadal a slovně nás urážel při náhodném setkání. Pomlouval nás i před cizími lidmi. Urážkami hanobil nejen mou slovenskou národnost, ale celý slovenský národ. Manželku slovem napadl před svědky v roce 2001.

Jaké kroky chcete podniknout dále?

Počkáme, zda nám odpoví policejní prezident. Dále čekáme na reakci z ostravského státního zastupitelství. Vlastně se dá říct, že s manželkou již opravdu nevíme, co dále máme dělat. Možná se obrátíme také na nově zvoleného prezidenta České republiky.