Co Češi v roce 1989 téměř neznali …

Řadu věcí, které dnes jsou běžnou součástí života, Češi před osmnácti lety nepoužívali a často vůbec neznali. Bankomat, který je dnes naprosto běžný, byl pro většinu lidí v listopadu 1989 téměř neznámým pojmem. Dnes, kdy mají bankomatové karty i děti školou povinné, lze jen stěží uvěřit, že tehdy bylo jen několik málo bankomatů v hlavním městě.

Mobilní telefon má dnes u nás téměř každý, od malých dětí po důchodce a ve většině domácností jich je hned několik. Ten, kdo si chtěl v listopadu 1989 zatelefonovat z ulice, měl jedinou možnost - připravit si drobné korunové mince a najít nejbližší telefonní automat. O telefonní kartě neměl tehdy průměrný obyvatel ani tušení. Ve stejné době bylo něčím naprosto výjimečným mít doma třeba osobní počítač.

Novinky se netýkají jen moderní techniky. Ještě v listopadu 1989 jsme slovo akcie a burza spojovali nanejvýš se známým krachem na newyorské burze v roce 1929. S příchodem privatizace na počátku devadesátých let, jejímž smyslem bylo odstátnění velkých podniků, měl každý z Čechů možnost získat část podílu na majetku. Řada držitelů investičních kuponů se akcionáři nikdy nestala a o své peníze přišla.

… a co už si dnes neumí představit a mladí neznají

Před rokem 1989 bylo v tehdejším Československu mnoho nejrůznějších „vymožeností“. Asi nejvýrazněji se tehdejší socialistické výdobytky projevovaly v oblasti cestování. Když chtěl řadový občan vycestovat za hranice, potřeboval dvě dnes již téměř zcela neznámé věci: devizový příslib a výjezdní doložku. K žádosti o výjezdní doložku byl třeba souhlas zaměstnavatele. Pokud si dnes chce někdo koupit auto, stačí mít peníze nebo si vyřídit leasing. Před rokem 1989 mu ovšem ani pracně naspořené peníze nebyly nic platné. Musel totiž ještě vystát, vysedět na stoličce či vyležet ve spacáku frontu a pak se zapsat do pořadníku. Odměnou mu pak byl zbrusu nový favorit či forman.

Výraznou změnou proti předlistopadovým letům je neexistence front. Zatímco v socialismu se stálo ve frontách téměř na všechno, dnes už není fronta téměř k vidění. Klasikou byly fronty na banány a pomeranče. Běžně se stávalo ve frontách i na vložky a toaletní papír. Společně se specializovanými obchody na nákup zboží západní provenience, které nesly hrdý název Tuzex, zmizely pochopitelně také tuzexové poukázky, zvané bony. Ty se daly načerno pořídit u veksláků, kteří nabízeli jeden bon za pět korun. Například džíny tehdy stály v Tuzexu sto bonů.

V roce 1988 se ve 170 prodejnách Tuzexu v celém tehdejším Československu prodalo zboží za 250 milionů dolarů. Jen v roce 1989 se v Tuzexu kromě potravinářského zboží prodalo 60 tisíc televizorů, 30 tisíc videorekordérů a deset tisíc osobních počítačů.

 

Československo v roce 1989:

Průměrný plat dosáhl v roce 1989 3140 korun. Za bochník chleba se platilo okolo 4 korun, za kilogram cukru 7 Kčs, za kostku másla 10 Kčs, za litr plnotučného mléka 3 Kčs. Průměrný plat tehdy postačoval na 785 bochníků chleba, 448 kg cukru, 314 kostek másla nebo 1093 litrů mléka. Za pronájem bytu o rozloze 50 metrů čtverečních se platilo okolo 300 Kčs, což bylo necelých deset procent platu.

Litr benzinu super stál 9 korun, normal byl za 8 Kčs. Za měsíční plat bylo možno koupit 349 litrů superu nebo 392 normalu. Na barevný televizor za 16 tisíc korun bylo nutno pracovat pět měsíců, na obyčejnou pračku tři týdny (2000 Kčs), na automatickou pračku necelé dva měsíce (6000 Kčs). Automobil Škoda Favorit stál tehdy 90 000 Kčs (28 průměrných měsíčních platů). Jeho zakoupení však nebylo jednoduchou záležitostí (prodej na pořadníky).

 

Česká republika v roce 2007:

Průměrný plat dosáhl v prvním pololetí 20 938 korun. Kilogram chleba dnes stojí kolem dvaceti korun, kilogram cukru 24 Kč, litr plnotučného mléka 22 korun, máslo 36 korun. Čisté nájemné za dvoupokojový byt činí kolem dvou a půl tisíce korun. Za bydlení dnes rodina vydá zhruba třetinu svých příjmů.

Litr benzinu natural stojí kolem 32 korun. Za průměrný měsíční plat lze nakoupit 654 litrů benzinu. Například barevný televizor srovnatelné úrovně však stojí výrazně méně než před osmnácti lety (lze jej pořídit i pod pět tisíc korun, ovšem i za padesát tisíc), automatická pračka je v cenových relacích od devíti do dvaceti tisíc korun.

(jh)