Dvoučlenná expedice Paskov – Huaskaran ve složení Petr Pauk a Miroslav Bahr se začátkem léta vypravila po stopách výpravy z roku 1970. Ta však skončila tragicky, všech čtrnáct jejích členů zasypala lavina a jejich těla tam dodnes leží pohřbená pod kamennou lavinou. „Chtěli jsme naplnit program této expedice z roku 1970. Našim cílem bylo zdolání vrcholu hory Huandoy vysoké 6 400 metrů a hory Huaskaran o výšce 6 768 metrů. Výpravě před osmatřiceti lety se vrcholy pokořit nepodařilo. Také sám jsem se o jejich zdolání pokusil už jednou před sedmi lety, ale kvůli nepříznivému počasí jsem nebyl úspěšný. Už v té době jsem lákal svého dlouholetého kamaráda Miroslava Bahra, abychom do Peru vyrazili společně. Nakonec se nám na tuto malou expedici podařilo vypravit až letos,“ popsal začátek výpravy Petr Pauk.

Jak ledovce v oblasti postupně odtávají, podmínky pro výstupy se zhoršují. „Na ledovcích se stále tvoří nové trhliny a cesta je čím dál náročnější. Na místě se ukázalo, že ke zvládnutí náročného terénu nižší hory Huandoy nemáme dostatek jistícího materiálu a na tuto horu se nám vystoupit nepodařilo,“ popisoval průběh výpravy starosta Paskova. „Vedle Huandoye je ale menší hora Pisco o výšce 5 760 metrů. Po prvotním neúspěchu na Huandoy jsme se proto rozhodli cvičně vystoupit aspoň na tuto horu,“ pokračoval Petr Pauk.

Po tomto menším aklimatizačním „tréninku“ a několikadenním odpočinku ve městě Huaraz se pak oba horolezci vydali na Huaskaran, kvůli které hlavně do Peru zavítali. „Cesta do základního tábora byla jednoduchá. Těžké batohy jsme si z vesničky Muscho do základního tábora nechali transportovat na oslech. Trochu náročnější už byl výstup po skalních plátech ze základního tábora k ledovci. To už jsme si batohy o váze kolem pětadvaceti kilogramů nesli na zádech sami,“ usmíval se Petr Pauk. To, že si oba horolezci vynášeli bagáž vlastními silami, není až tak obvyklé. Přesvědčili se o tom například při setkání s rakouskou výpravou, kde horolezci jen „lezli“ a veškerý servis jim zajišťoval početný tým najatých nosičů, kuchařů a průvodců. „Myslím, že to pravé kouzlo je právě v tom, že člověk dokáže zvládnout i všechno to nepohodlí a námahu, které horolezectví provází. Nechat ostatní, aby za mě polovinu odpracovali, by mě snad ani nebavilo,“ usmíval se starosta.

„Na ledovec horolezci nastoupili ve výšce kolem 5 000 metrů. „Tento úsek byl ještě jednoduchý a mírný. Kolem výšky 5 400 až 5 500 metrů se však ledovec začal příkře zvedat a mnohdy jsme museli překonávat soustavy trhlin a výšvihů po ledových stěnách mezi ledovcovými průrvami, takzvanými séráky,“ popisoval cestu horolezec. Pak došli do sedla mezi severním a jižním vrcholem ve výšce téměř 6 000 metrů, kde založili poslední tábor.

„V sedle Garganta se atmosférický tlak pohybuje kolem 500 hektopascalů, při výstupu k vrcholu se snižuje a na vrcholu ve výšce 6 768 metrů je přibližně 450 hektopascalů. Je to méně, než polovina toho, na co jsme běžně zvyklí v našich podmínkách. K tomu také úměrně klesá množství kyslíku. Tyto podmínky si vyžadují aklimatizaci a postup je pomalejší,“ vysvětlil Petr Pauk.

„Na vrchol jsme vyrazili ještě před svítáním po páté hodině ráno. Šli jsme takzvanou starou cestou, která se dnes už nepoužívá, což jsme ovšem nevěděli. Nová cesta je proti ní strmější, ale také rychlejší. Zhruba v polovině staré cesty jsme narazili na problémy s rozlámaným ledovcem, ty se nám ovšem podařilo překonat,“ líčil horolezec. Po stopách Rakušana, který den předtím na horu vystoupil s peruánským horským vůdcem, pak horolezci navázali na novou cestu. „Po nové cestě jsme také v pátek 13. června ve 14 hodin místního času došli k vrcholu Huaskaranu ve výšce 6 768 metrů a umístili tam vlaječku se znakem Paskova,“ konstatoval starosta obce. Zpátky dolů se pak horolezci vrátili po kratší, ale podstatně strmější nové cestě.

Jihoamerické hory nejsou pro Petra Pauka úplnou novinkou. Už před deseti lety například zdolal horu Aconcaqua vysokou 6 960 metrů v Andách na hranici Čile a Argentiny, která je také nejvyšší horou zbytku světa mimo Asii. „Nejtěžší horou, kterou jsem zdolal, byl ale Huaskaran, jak vzhledem k mému věku, tak i k podmínkám, které jsme museli překonávat. Potýkali jsme se tu s řadou obtížných a nebezpečných trhlin a ledových stěn, kde jsme mnohdy viseli jen na špičkách maček a špičkách cepínů v úklonu 70 až 80 stupňů,“ shrnul dojmy pětapadesátiletý Petr Pauk.