Organizátorka pěší pouti, Jana Osobová, po zhruba třech kilometrech cesty v prudkém dešti věřila, že se nebe přece jen umoudří a ona spolu s dalšími sedmi poutníky nebude muset třicetikilometrový úsek šlapat jen v pláštěnce.

„A opravdu, když jsme vyšli z kostela v Koňákově, už jen mžilo a nakonec přestalo pršet úplně. Jistě, že by se se sluncem šlo lépe, ale i tak jsme nakonec do Frýdku šťastně došli,“ řekla Jana Osobová.

Ne vždy měla pouť stigma kolotočářsky uřičené lidové slavnosti, kdysi to bylo skutečné putování ke cti svatým. Vrátit poutím duchovní rozměr se pokouší také věřící z Českého Těšína.

„Navazujeme na jubilejní dvacátou pěší pouť věřících z Havířova do Frýdku. S Havířovskými jsme se také na cestě setkali a spolu do poutního chrámu došli,“ doplnila dále Osobová. Poutníci se na své cestě do Slezských Lurd, jak se frýdeckému chrámu přezdívá, zastavovali v kostelících a kapličkách. Zde se modlili, cestou však nenesli žádný kříž, takže vypadali jako obyčejní turisté. „Šli jsme také turistickým tempem a bez kříže, přesto to byla duchovní pouť se vším všudy. Bez modlitby by to určitě nešlo,“ uvedla Jana Osobová.

Jeden z poutníků, Martin Sikora, se přiznal, že na podobnou pouť vyrazil poprvé.

„Chtěl jsem to prostě vyzkoušet a hlavně jsem věděl, že na tuto pouť nejdu proto, abych se na jejím konci svězl na kolotoči,“ řekl s trochou nadsázky Sikora.

„Přála bych si, aby se s námi příští rok do Frýdku vydalo více poutníků,“ vyslovila přání organizátorka s tím, že i za zdánlivě obyčejnou poutí je nemalý kus organizační práce.