Před Velikonocemi přišel jeden můj kamarád s nápadem, jestli bych s ním na kanoi nesjela řeku Ostravici. Prý se budou odpouštět Šance a bude to velká vodácká událost. Nikdy jsem na vodě nebyla a netušila jsem ani, jak se do takové kanoe nasedá, ale po ujištění, že to nic není, jsem nakonec souhlasila. Zradu jsem vytušila, už když jsme přijížděli na místo. Většina vodáků se zrovna s odhodlaným výrazem soukala do neoprenových kombinéz a podle jejich trénovaných pohybů jsem nabyla pocitu, že všichni kolem jsou absolutní profíci.
Bylo hezky, proto jsem si do batůžku optimisticky přibalila plavky, ale už při prvním pohledu na namodralé rty přítomných mi bylo jasné, že plavky zůstanou tam, kde jsou, a že praktičtější bude teplá mikina a přes ní šusťákovka. Půjčili jsme si loď i záchrannou vestu.
„Půjdeme se na startující podívat z lávky, aspoň omrknu, jak se do loďky nastupuje,“ lákala jsem proradného kamaráda. To jsem ale neměla dělat. Posádka, která zrovna vyplula, se převrátila hned v první zatáčce za startem, kde začínaly peřeje.
Tedy v tu chvíli jsem si myslela, že jsou to peřeje. Při představě koupele v prudkém proudu ledové vody jsem zbledla strachy a přestala mluvit. „Tak co, je to lepší?“ zeptal se kamarád. „Čím dál horší,“ vypravila jsem ze sebe.