Trhala se mu aorta, díky lékařům ale žije

Je šťastný, že se svou rodinou může oslavit neobvyklé výročí, pro které se nejvíc hodí rčení, že se podruhé narodil. „Před deseti lety mi lékaři zachránili život. Měl jsem hodně namále,“ říká. Právě 31. ledna 2002 podstoupil unikátní operaci hrudní aorty.

Bezmála dvoumetrový Karásek, v té době šestatřicetiletý zedník bez sebemenších zdravotních problémů, šel ten den normálně do práce. Vybavuje si, že firemním autem odvezl kolegy do Palkovic, kde se stavěla nová škola, a chvílemi možná myslel na své dvě dcery, které dostávaly vysvědčení. Netušil, že za pár hodin bude na operačním sále v Ostravě bojovat o život.

„V Palkovicích jsem dělal se sbíječkou. A těsně před svačinou se mi to stalo - zničehonic se mi udělalo strašně špatně, měl jsem tlak na hrudi a vyvrátil jsem se. Stačil jsem se ještě převléct do civilních věcí, mistr zavolal sanitku, která mě odvezla do nemocnice ve Frýdku,“ popisuje Karásek s tím, že v sanitním voze opět omdlel. Na interně v nemocnici to zprvu vypadalo na banální indispozici, jenže vše nabralo rychlý spád.

„Chtěli mě pustit domů, ale zase se mi opakovaně udělalo zle. Tak udělali podrobnější vyšetření - a zjistili vydutí aorty. Místo čtyř centimetrů měla dvanáct,“ popsal Karásek. Lékaři rozhodli, že muž musí neprodleně na operaci do ostravské fakultní nemocnice, jenže se objevil zádrhel.

„Po celý leden 2002 nesměly létat vrtulníky záchranných složek, což byl průšvih. Nevím proč, ale bylo to zakázané,“ vzpomínal Karásek. Přesto nakonec do Ostravy letěl.

„Netuším, kdo to zařizoval, ale v mém případě šlo o minuty. Když zjistili, co mi je, byly to fofry. Kdyby nebyl vrtulník, prý by mě do Ostravy živého nedovezli,“ naznačil. Lékaři stihli zavolat jeho manželce, jestli chce muže před operací ještě vidět.

„Nebylo jisté, jak to dopadne. Měl jsem strach, kdo by ho neměl?“ pravil Karásek. Přesně to neví, ale na sále strávil asi sedm hodin.

Úspěšnou operaci vedl Radim Brát, jenž si zákrok dodnes pamatuje. „U pana Karáska se jednalo o onemocnění, které se nazývá disekce hrudní aorty, což znamená, že se podélně rozvlákňuje hrudní aorta. Laicky řečeno, trhá se největší tepna v těle, která vede krev ze srdce. Jedná se o nesmírně nebezpečné, náhle vzniklé onemocnění, které pacienta okamžitě bezprostředně ohrožuje na životě, především tím, že se může aorta úplně roztrhnout, a jediným řešením je neodkladná operace. Při ní se nahradí postižená část hrudní aorty cévní protézou,“ řekl Deníku Brát, nyní už dlouholetý primář Kardiochirurgického centra Fakultní nemocnice Ostrava. „Jedná se o operaci, která i dnes patří k velmi obtížným operacím s poměrně značným rizikem, o to větší radost máme z toho, že se pacient i po 10 letech těší relativně dobrému zdraví,“ poznamenal.

Karásek upozornil, že mu pomohlo to, že je nekuřák. V opačném případě by měl minimální šanci zákrok přežít. A po operaci se dozvěděl, že stejné onemocnění měl i jeho otec.

„Je to dědičná záležitost. Lékaři mi řekli, že na to můj taťka zemřel - ve 36 letech. Někde si to dohledali. A také mně se to stalo v šestatřiceti. Nevím, jestli je to náhoda,“ podivil se muž, jenž si celé mládí myslel, že je naprosto zdravý.

„Člověk nevěděl, co je to nemoc, měl jsem jen běžné chřipky a angíny. Byl jsem normálně i na vojně,“ poznamenal. Přitom už v březnu 2002 musel na další, bezmála pětihodinový zákrok. Tentokrát se jednalo o náhradu dvojcípé chlopně. V létě téhož roku se zotavoval v Teplicích nad Bečvou, na léčebné procedury a dlouhé túry vzpomíná rád.

„Dali mně pořádně zabrat,“ smál se Karásek. Jeho život se od základů změnil, toho však nelituje.

„Jsem doma v invalidním důchodu, zedničina už nešla dělat. Beru léky, které nesmím vysadit. Mám dietu, hlavně proto, že beru Warfarin, a nesmím jíst zelí a určité potraviny. Alkohol je vyloučený, občas piju kávu, kterou mi ještě nezakázali. Nesmím zvedat nic těžkého ani se rozčilovat,“ shrnul Karásek. Mnohem důležitější jsou pro něj jiné věci.

„Víc si vážím života, to určitě. Proto bych chtěl poděkovat doktorům a všem, kteří se o mě starali. Bylo jich strašně moc,“ zdůraznil a dodal, že oporou mu byla i manželka, která za ním všude jezdila. Na to, že se blíží desetileté výročí operace, myslel Karásek už několik měsíců. A připouští, že občas pochyboval o tom, zda svůj příběh bude moci odvyprávět.

„Bylo mi strašně špatně, v prosinci jsem si myslel, že se toho nedožiju,“ řekl zcela vážně. Na co bude dnes myslet, je jasné.

„Nikdy na to nezapomenu. Opravdu jsem se podruhé narodil,“ zopakoval otec dvou dospělých dcer.