Eliška Servátková se narodila 18. července 1915 v Cieszyně, rané mládí prožila v Istebné a Českém Těšíně, v roce 1923 se stěhuje s rodiči do Frýdku. Otec V. Rosenfeld, který patřil mezi přední pokrokové lesníky, měl výtvarné nadání a svou dceru v jejích zájmech podporoval. Eliška Servátková vystudovala německou reálku v Ostravě a přitom navštěvovala soukromě malířskou školu. V roce 1939 se provdala za důstojníka čs. armády Františka Servátku, později známého osvíceného učitele. V letech 1942–43 studovala na Vysoké uměleckoprůmyslové škole ve Vídni, obor grafika u profesora P. Kierniga, v roce 1943 skládá zkoušku na vídeňskou Akademii k prof. Fahringerovi, obor malba, kde studuje až do válečných dnů 1944. Od roku 1945 se věnuje keramické tvorbě, která tvoří v jejím díle významnou polohu a je ovlivněna lidovým uměním. Od padesátých let rozšiřuje své zájmy na malbou a grafiku. Poprvé vystavuje v Ostravě-Vítkovicích 1953 a poté na Výstavě Těšínska v Českém Těšíně. Jen díky přátelství s Ferdišem Dušou je postupně přijata mezi ostravské výtvarníky, kde našla několik příznivců. Na výzvu malíře J. Luňáčka nastupuje na výtvarný obor LŠU a věnuje se dlouhá léta pedagogické práci.

Díky svému bratrovi, který žil ve Vídni, uskutečnila řadu zahraničních cest do Rakouska, Itálie, Francie, Švýcarska, Německa a vyjíždí i do bývalého SSSR za motivy do střední Asie a na Kavkaz. Cesty a nová setkání s lidmi jsou jí útěchou v době po smrti manžela v roce 1962. Soustavně se pak věnuje malbě (hlavně tempery a kvaše), do poloviny devadesátých let i grafice. Od roku 2000 se začíná vracet k olejomalbě a převádí do obrazů četné motivy se svého milovaného Frýdku a Místku i Pobeskydí.