Dvě podivnosti potkaly tento týden politickou scénu. Zatímco první vyvolala tartas, druhá ticho po pěšině. První událostí je prezidentská milost pro Miloše Baláka. Tou druhou prodloužení nouzového stavu o dva měsíce. Podle právníků je v rozporu s ústavou.

Milost je středověký přežitek. Hlava státu ji může dát komukoli, třeba sériovému vrahu z vilnosti. Ostatně Jiřího Kajínka, odsouzeného za vraždy, Miloš Zeman propustil. Omilostnění hradního podúředníka pobuřuje, protože zavání nechutnou protekcí a zvůlí. Z právního hlediska však Miloš Zeman neporušil nic.

Naopak prodloužení nouzového stavu je „bílý“ prohřešek. Vždyť se to děje pro dobrou věc! Stát potřebuje volné ruce, aby mohl pomáhat válečným běžencům. Celá země, krom několika zapškloušů, mu v tom drží pěsti. Jenže může ušlechtilý účel světit prostředky? V žádném případě by neměl. Vládě by ty štědré ruce neupadly, kdyby po měsíci znovu požádala sněmovnu o prodloužení, jak to předpokládá základní zákon.

Martin Komárek.
Je správné zrušit slevu?

Hradní milosti provází skandály od samého počátku. Už první Havlova amnestie přinesla trpkost. Klausovi bylo vyčítáno, že osvobodil sobě blízké podvodníky. Zeman chtěl být vzorný, ale ani on neunikl pokušení „píchnout“ přítelíčkovi. Bylo by tedy civilizované, kdyby institut milosti dostal do budoucna jasná, ať už psaná, nebo nepsaná pravidla.

Jasnější by však měl být i výklad ústavy. Politici i odborníci vyčítali prezidentům Klausovi a Zemanovi, že s ní zacházejí jako s hadrem. Na oba byla podána proto žaloba. Teď jsou zase vedeny spory o to, zda lze umlčet dezinformační weby, a tím okleštit svobodu slova. Nyní sahá na pravidla sněmovna, která by měla být zavilým strážcem ústavnosti. To, že je to ve slušném úmyslu, ji neomlouvá.