Maskat - Je listopad. V Česku je lezavo, teploty se motají kolem nuly, prší a pro mlhy někdy není vidět slunce celé dny.

Tady je taky listopad. Obloha je modrá jak alabastr, slunce hřeje, ale nespaluje, teploty jsou stabilně kolem třicítky ve stínu, moře i voda v hotelovém bazénu mohou míst dvacet pět, možná dvacet sedm stupňů.

K této kouzelné změně stačí málo, koupit si za patnáct až dvacet tisíc zájezd do čtyř až pětihvězdičkového hotelu, většinou all inclusive. A přímou linkou společnosti Salam Air z Prahy se přenést jak na kouzelném koberci na pobřeží Indického oceánu. Do Sultanátu Omán. Tím ale tahle podzimní pohádka z tisíce a jedné noci pouze začíná. Omán popisují superlativy i cestovní kanceláře, které tam vozí české turisty.

„Omán je neuvěřitelně pestrá destinace, kde najdete klid, relax, panenskou přírodu, nehrané úsměvy, pohostinnost a rozmanitost,“ říká například Illona Topolová, mluvčí cestovní kanceláře Blue Style, která tento rok zařadila Omán do své nabídky. „Severní Omán se vyznačuje hornatou pouští, jeho břehy omývá klidný Ománský záliv, na jihu kolem města Salála zase naleznete dlouhé, široké pláže s bílým pískem a divokým Arabským mořem. Omán je vhodný pro všechny, kteří hledají neokoukaná místa, pro rodiny s dětmi i zapálené cestovatele,“ dodává.

Ománské štěstí v podobě sultána Kábuse

Omán měl štěstí, větší štěstí než další státy Arabského poloostrova. A to ve dvou věcech. Tou první bylo, že se tu sice našlo dost ropy, ale ne tolik, aby z toho Ománci a jejich vládci zešíleli stylem Dubaje. Ale dost na to, aby mohli svoji zemi modernizovat, ale zároveň udržet její tradice a atmosféru.

Druhým požehnáním byl pro Omám sultán Kábús, celým jménem Kábús bin Saíd bin Tajmúr Ál Saíd. „Když Kábús nastoupil na trůn, nic tu nebylo. Lidé nesměly vlastnit auta a na ulicích bylo zakázáno spolu mluvit déle než patnáct minut,“ popisuje situaci Mohamed, který do Ománu přijel pracovat z Egypta. "A dnes je tu všechno. Dálnice, letiště, přístavy, nejlepší auta, domy s klimatizací… Proto tu sultána Kábúse lidé milují."

Je to možná trochu přehnané, ale opravdu jen trochu. Před tím, než se Kábús v roce 1970 ujal moci, vládl jeho otec Saíd bin Tajmúr Ománu tvrdou rukou, odmítal se dělit se svými poddanými o bohatství země a držel ji jako velmi uzavřenou, tradiční společnost. Získal sice zemi nezávislost na Velké Británii, ale sultán zavedl zemi do tak velké izolace, že nebyla ani v OSN.

Kábús, který mládí strávil na elitních vojenských školách ve Velké Británii a v Německu, věděl, že svět vypadá jinak a po sporech otce v roce 1970 svrhl. A poslal do vyhnanství v podobě pětihvězdičkového hotelu v Londýně. Za padesát dalších let své vlády přivedl zemi nejen k bohatství, ale k uspořádání, které sice zachovalo mnoho z tradičních hodnot a zároveň udělalo z Ománu moderní zemi.

Je to viděl i na hlavním městě Ománu Maskatu. Sultán Kábús nechal ve městě postavit nejen velkolepou mešitu, která se pyšnila svého času největším perským kobercem na světě, ale také obří budovu opery. Lásku k opeře si přivezl ze svého pobytu v Německu a do Maskatu jezdí pravidelně hostovat slavní operní zpěváci a orchestry z Evropy.

Moře, pláže, korály hned u města

Zároveň měl sultán Kábús (zemřel před dvěma roky a vlády je ujal jeho bratranec) v sobě cit i pro uměřenost.

V Maskatu přestože jde o metropoli s více než miliónem obyvatel, zakázal stavět mrakodrapy a výškové budovy. Uměřený, byť přesto pohádkově krásný je i sultánský palác, který se v samém srdci starého Maskatu. Na ten dodnes dohlíží z vrcholků skal dvě středověké pevnosti. Památky na dobu, kdy byl Maskat a jeho přístav klíčovou portugalskou pevností při plavbách z Evropy do Indie. Na počátku devatenáctého století se pak sám Omán stal obrovskou říší, která ovládla celou východní Afriku a místní sultán si vybudoval své další paláce až na dalekém Zanzibaru.

Mnoho z těch dob, včetně obřího přístavu pro zaoceánské obchodní lodě, si Maskat zachoval dodnes. Návštěva zdejšího tržišti, plného koření, zlata, různých druhů kadidel, tepaného nádobí, šatů a šátků je něco, co si nemůžete nechat ujít. Stejně jako posezení u vodní dýmky, nebo večeři v některé z restaurací zaměřených na ománskou kuchyni. Tak obyčejně znějící jídlo, jako je kuře s rýží, je v ománské podobě pohádkovým dílem mnoha barev a chutí. A nejlépe k tomu chutná místní čaj s mlékem a kardamomem.

Téměř neskutečné se pak zdá, že skutečně jen pár kilometrů od města najdete dlouhé, čisté a liduprázdné pláže, u kterých jsou tropickým životem zářící korálové útesy, u nichž můžete potkat mořské želvy, delfíny, nebo murény, nebo sépie. Atmosféru Maskatu a jeho okolí doplňují mohutné hory, které se zdvíhají od moře až do výšky tři tisíce metrů.

Pokud má váš hotel pět hvězd, můžete si být jisti, že tomu bude jeho vybavení odpovídat. V moderní zemi jako Omán jsou samozřejmostí nejen rychlé dálnice, někdy až šokující čistota, ale také skutečně rychlý internet. Jedinou drobnou komplikací jsou britské zásuvky a drahý alkohol. Na druhou stranu, Omán dovoluje turistům dovoz dvou litrů alkoholu na osobu. Vzhledem k místním cenám a tomu, že mimo hotel alkohol neseženete, se vřele doporučuje tento limit využít.

Vodopády a banány. Zázrak monzunových dešťů

Omán je ale obrovská země, velká jako Polsko, avšak jen asi s desetinou obyvatel. Ze čtyř miliónů obyvatel Ománu je 60% Ománců, 40% jsou lidé, kteří přišli do země za prací, především z Bangladéše, Indie, Egypta a Filipín. Díky tomu je ale v zemi snadné se domluvit anglicky, protože ta je tady opravdu všeobecně rozšířená.

S indickým subkontinentem má Omán společnou nejen velkou část obyvatelstva, ale jako jediná arabská země také období monzunových dešťů. To připadá přibližně na dobu našich jarních prázdnin a zasahuje jen jih Ománu kolem města Salála.

Zdejší hotely mají díky monzunům dvě turistické sezóny. Ta mezi listopadem a březnem, která se orientuje na návštěvníky z Evropy, je ta chudší. Tou skutečně lukrativní je právě doba monzunů. „V době, kdy je na severu v Maskatu padesát stupňů, je tady kolem dvaceti. Hotely jsou plné, jak Ománců z jiných částí země, tak turistů ze všech arabských zemí, kde je v té době také nesnesitelné vedro,“ vysvětluje Abdullah, který se živí jako průvodce. „Všechno je tu zelené, řeky jsou plné vody, lidé z jiných arabských zemí chodí po ulicích a užívají si deště,“ dodává. V té době jsou ale ceny hotelů tak vysoké, že jsou pro Evropany nedostupné. Nehledě na to, že volné pokoje tu prostě téměř nejsou.

Teď v listopadu už je sice dávno po monzunovém období, ale v horách kousek od Salály bylo stále možné navštívit tekoucí vodopády a vidět velké plochy sytě zelených lesů a kvetoucích pastvin. Krajina se ještě tři měsíce po konci monzunů nepodobá pouštnímu prostředí, ale připomíná spíš letní Středomoří. Díky vláze tu pak můžete vidět celá pole banánovníků, nebo kokosových palem.

Poušť ale samozřejmě v Ománu je, jen za ní musíte nějakou tu hodinu jízdy od Salály. Ale i tato dlouhá a trochu únavná cesta stojí za to. Zdejší duny jsou jedny z nejkrásnějších na Arabském poloostrově a nebe po západu slunce je hvězdami poseto tak, jak může být právě jen v poušti. Pokud můžete, nespěchejte zpátky do hotelu, ale přespěte v některém na turisty zařízeném pouštním táboře. A zažijte noc, která v poušti rychle chladne z vedra k zimě jen pár stupňů nad nulou. Aby se pak s východem slunce zase rychle začala oteplovat zpět do pouštního vedra. A zažijte tak další z ománských zázraků. Zázraků ze země jako z pohádek tisíce a jedné noci.