Zdroj: DeníkProtože Milanovy děti nikdy nebyly ponechány bezprizorně jen svému vlastnímu osudu, i distanční výuka dostala doma u Bátorových řád.

„Zvládli jsme to poměrně dobře, snažili jsme se. Děti se výuky účastnily dobrovolně, bez jakýchkoli pohrůžek či zákazů sladkostí nebo slibování dárků. Prostě to brali, jako by byli ve škole. Jediné, co jim chybělo, byl pochopitelně sociální kontakt,“ zmiňuje Milan Bátor, který s manželkou Veronikou vychovává děti ve věku devíti, šesti a tří let. Rodina je velice stmelená a k problémům přistupuje společně.

„Průběh výuky byl absolutně transparentní, bezproblémový a operativní. Škola, do které děti chodí, to zvládla výborně a učitelé se opravdu snažili vytvořit dětem příjemné zázemí. Netlačili na pilu, komunikace s dětmi byla vždy milá a srdečná. Technická kvalita streamů byla také velmi slušná, tudíž se to dalo vydržet a nebylo to ani tak moc nepříjemné, jak se zpočátku zdálo,“ vysvětluje původ prvotních obav Milan Bátor.

Sám je zastáncem maximální domácí pohody a přirozené motivace, takže na otázku, jaké bylo soustředění dětí na výuku, odpovídá rozhodně. „To přece záleží na podmínkách, jaké dětem doma připravíte. Když se připraví dobré zázemí, nebyl vůbec problém.“

Do budoucna vidí Milan Bátor výhody on-line výuky jako alternativu v nouzi, ovšem stejně jako všichni ostatní pedagogové je názoru, že sociální kontakt a dohled nic nenahradí.

„Samozřejmě, že sociální kontakt s dětmi a učiteli je nezastupitelný. Tento systém funguje pouze do té míry, jakou mu sami dopřejeme. Bez obětavé pomoci by to nešlo. Online výuku vidím jako pomoc v nejvyšší nouzi, ale představit si ji jako adekvátní variantu klasického typu výuky je šílené a nemyslitelné. Ve finále by to přineslo více škody než užitku,“ zmiňuje na závěr pedagog, který už se sám těší, až bude své lekce kytary v ZUŠ v Hradci nad Moravicí vyučovat opět klasicky.