Musim přiznať, že mě z moju Ružu docela nudi enem tak seděť doma na řiti, baviť se o koronaviře a jeho něbezpeču, ale co narobime. Situaca je važna ale ni tak zufala, abysme bečeli nad osudem.

Temu včil věnujeme svoju pozornost ni hadkam nad tym, kdo ma v televizi s tu pandemiu pravdu a kemu enem tak ze zufalstva jebe, ale spominkam na davne časy ale i nědavnu minulost.

Všechny díly seriálu najdete zde

V patek rano se u nas stavil starši synek. Byl na služebni cestě ve Valašskim Meziřiču, tak se stavil u našeho znameho Cyrilka a přivez nam z jeho zahrady paru jablek a flašku Cyriloveho mošta. Emem mezi dveřami nam to předal s tym, že Cyril ma objednanu palenicu na slivovicu na pulku listopada, takže se mam nachystať a přijeť mu pomocť. Ale že se mi ešče ozve a datum i hodinu upřesni. Potym nam synek popřal ku konzumaci dovezeneho pevne zdravi a dodal radu, až vzhledem ku našemu věku rači sedime doma a něblunckame po městě. Hlavně nas varoval, až nas něnapadně isť včil o vikendu či o tym příštim na hřbitov pokloniť se památce zesnulych.

„Byl sem tam před chvilu, zamet sem listi z nahrobka a zapalil paru sviček aji za vas. Takže všecko je ok, němusitě měť obavy že připadni navštěvnici hroba nas pomluviju, že se o to nestaráme a je tam burdel,“ pravil a ukazal nam na mobile fotku krasně uklizeneho hroba. Potym se otočil a smětal dom za svoju rodinku.

„Tuš to vidiš,Ruži, v ponděli je všech svatych, či jak mladi temu včil řikaju helouvin. Spominam se, jak se mě loni Na Upadnici ptal vzdělanec vzdělanec Jiřik, esli zme byl,i na tyn helouvin zapaliť na hrobě svičku. Nětušil, jak ty rozputa v hospodě zajimavy dišput. ,Ofilu, čemu nam tyn gnyp nadava?’ obratil se vtedy na mně s ušklebkem Poldek. ,Pta se, esli sem byl na hřbitově zasvitiť svojim zesnulym, Poldečku,’ vysvětlil sem mu ze smichem. ,Tuš co to mele?! Jaki helouvin?! Dyť to byl normalni křesťanski svatek pamatki zemřelych, čili dušičky!´ pravil Poldek, a zle zakulal na Jiřika očami. ,Něčitaš, něviš,’ pravil mu vtedy svoju otřepanu frazu Jiřik, a pokračoval: ,Cely civilizovany svět na zapad od nas slavi v tyn den helouvin, což je, ty zabedněncu, anglicki nazev pro ty vaše dušičky. Enemže v anglicki mluvicich zemjach něchoďa bečeť na hroby, ale fajně se bavija. Děcka aji dospěli litaju po cestach ve strašidelnych kostymach, strašiju se, do oken davaju vydlabane a na lidske pysky vyřezane dyně ze svičkami vevnitřku, prostě maju z teho prdel. Ni tajak u nas, kaj se navščeva hřbitova měni v modni přehlidku. Kaj se baby z rodiny trumfuju, kera přidě v dražšim a lepšim mantlu či klobuku. Chlopi se kolem nich enem hufuju a těša se hlavně do hospody, kaj baby budu fotkami jedna druhu trumfovať, kera ma pěknějši a bohatějši potomki, a oni se zrobija při při pivu a fernetu či vodce svuj den… To su ty vaše křesťanske dušičky! Di s tym do řiti! To mi je fakt milejši tyn americki holouvin, kaj nikdo nic něpředstira a bavi se, jak umi’, zepsul ho Jiřik.

„Ja! Vam modrym ptakum, se libi vice to co je americke, než to naše. To je včil tyn vaš velki bratr, či jak sami pravitě Big Brother! Komunistum stě za Rusy nadavali a co včil robitě vy?’ vrypnul se do dišputa Antek. A kdyby ich vtedy docela razantně něutnul Lojzek, hadali by se určitě ešče aji dneska. Ja, ja. Tuš take dišputy my Na Upadnci vedeme,“ zaspominal sem a zasněně se začuměl z okna do ubečeneho dňa.

„Ruža byla chvilu potichu, ale potym přeci enem začala: „To viš, že bysem byla rači, kdybysme mohli na hřbitov aji včil. Však dobře viš, že ja se na to každy rok těšim, bo se zejdě cela rodina. Aji ti, co se kdysik rozutikali po cele republice. Pravda, naše šiky řidnu čim dal vic, ale co narobime. A je to dycki tajak to popsal tyn vaš Jiřik. U hrobu nas vy chlapi dycky pochvalitě, jak nam to, robkam, sluši, a dobře všecki vime, že to pravitě enem temu, abysme už šli do hospudki, kaj se my chvalime tymi svojimi potomkami, a vy lemtatě jedno zrzave za druhym. A aby nam to něbylo luto, tuš nas pozvetě aspoň raz na kerysik tyn hubolep. Loni to byl, esli se dobře pamatuju, jegermajster. Potym zme se pomuckali a slibili se, že ti, co budu mocť, přidu na hřbitov přišti rok zas. No vidíš, a letos se poprvensejdem“ pravil a malem zamačkla szličku.

Chtěl sem ju kapku rozveseliť, tuš ji pravim: „Znaš tyn frk jak seďa v něbičku dvě dušički a ta jedna pravi: ,Od koho a jaká byla poslední věta, kterou jsi ve svém životě slyšel?’ ,Od manželky: Jestli mně pustíš na chvíli k volantu, tak budeš přímo andílek!’ Fajne, ni?!“.

No a pak už byl obid a potym odpoledne siesta. A fajně se chrupkalo, bo venku lelo a fučel věter… Jak by asi bylo na krchově s přibuznymi?!

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil …
a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz