„To je venku krasně, co Ofilu! To zas raz budu hezke Velikonoce a ni taka zima a dešť tajak loni,“ pravila mi ve štvrtek po obidě při kafičku moja Ruža.

„No, ja bysem se tak nětěšil, bo jak pravili synoptici v televizi, ma se už od soboty řadně ochladiť a dokoce ma ni enem pršeť, ale aji sněžiť! Takže guvno hezke Velikonoce. A je to tak dobře, bo jak sem dneska rano byl ve městě v lekarni, něstačil sem se diviť, jak luďam zas otrnulo. Seděli v hufach na lavkach v Husovym parku tak na sebe nalepeni až malem jeden druhemu na klině. A po respiratorach či ruškach ani pamatki… A nikdě žadny policajt – a to maju hnizdo ti krajšti kusek za parkem! – aby ludi napomenul či im domluvil, až se pysky a nosy podle nařizeňa zakryju. Takže se dovedu dosť živě představiť, jak by se ludě chovali v ponděli na šmigrust, kdyby zas bylo tak pěkně!“ pravil sem ji na to.

Ruža enem pokivala hlavu a šla nakrajať velikonočni mazanec ku temu kafičku. A ja se na chvilu zasnil a spomnil na posledni „svobodne“ Velikonoce. Vtedy tež bylo krasně, slunko pralo do oken šenku Na Upadnici, pivko bylo řadně ošetřene a šmakovalo nam naramně, tuš se neni co diviť, že zme všeci byli dobře naladěni na nadchazejici svatki.

„Přiznam se bez mučeňa, že mam sice Velikonoce rad, ale od maleho synka něrad chodim po šmigrustě. Ze začatku, ešče před školu, to sem s tatinkem, dej mu panbuch lehke papuče, chodil po tetkach a sestřenicach. Ale pozdějši to bylo pro mně za trest! Dycki sem se nasral, když sem kajsik musel za šmigrustem. Ve vedlejšim vchodě našeho činžaka bydlela stara Lembartka. A ta měla vnučku. Byla asi o tři roky mladši ode mně, a jak mi dycki Lembartka tvrdila, seděla o velikonocach smutna u okna a vyhližala, kdy už pry ju přidě Lojzek od vedle vyšmigrustovať?! Něchtělo se mi nikdy! Ale stara Lembartka mě dycky ,ukecala´padesatku.

A bo to vtedy byly velke penize, zatnul sem zuby, vyšvihal malu Zdeničku aji babku, polel ich lacnu voňavku, dostal za to zmalovane vajca, a spokojenosť byla zdanlivě na obuch stranach. Ale ja sem se pokažde řikal, že vyšlap do štvrteho patra a to divadlo s karabačem, mi za tu padesatku něstoja. Ale staly! Každy rok! Až do vychozeni školy. To už sem tam něšel, bo Zdenička vlezla do puberty, hazala po mně zamilovanymi očami a temu mrskaňu už přikladala trošku inši vyznam …! Navic čerstvy středoškolski student přeci něbudě lazyť po šmigrustě, ni?!?“ pravil za smichu cele hospody Lojzek.

A potym došlo na dišput, jak se letos za tym šmigrustem pujdě, ale sliby chyby. Paru razy se pry chlopi v historii zešli a po tym kolečku po susedkach a znamych pry byli dycki tak společenski unaveni, že jim na druhy den Na Upadnici ani pivko něšmakovalo. A tak sem se dozvěděl, že v poslednich rokach se dycki slibiju, kaj a za keru robku pujdu, daju se aji sraz, ale tajak už tradičně na Silvestra, nikdy se nezejdu. Leda až v podvečer na pivě Na Upadnici. To potym matě slyšeť ty vymluvy, čemu kdo něpřišel!

K nejlepšim pry raz patřila Poldkova: „Synci, něbudětě mi věřiť, ale už sem byl v šatach, napucovany, voňavku připravenu, zehnal jsem se aji jalovec, ale jak sem byl ve dveřach, zazvonil telefon. Volal mi švager, že mu přivezli uhli, vysypali na chodik před chalupu. Z každe strany včil pry stoja auta, šofeři trubiju a nadavaju, že chcu jeť dali. Sam pry něstiha tu hromadu uklidiť, a že mu mam přisť pomocť! Dovedetě se představiť, jak sem byl nasrany?!? Ale co mi zbylo?!? Musel sem! Zedřity sem včil tak, že neměť žizeň, ležim v lužku a hekam!“

Paru chlopuv mu vtedy tu baječku zežralo a aji ho polutovali. Ale enem do doby, než im Lojzek řeknul, že Poldek a aji jeho roba su jedinačci! Moji sněni utnula Ruža tym mazancem, tvařila se usmjatě a pravila: Spomnila sem se na jeden frk, co raz vykladal muj spolupracovnik v robotě. To přidě do obchoda kovboj a pravi: ,Máte laso?’ Prodavačka kivně: ,Kolik?’ ,Kolik si strč do řiti, já chci laso!’ Fajne, ni?!“

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. A ty svatki jara se užijtě jak chcetě! Ofil …
…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz