Seděli zme s moju Ružu ve štvrtek, zrovna tydiň od teho, co sem měl ty zdravotni problemy po druhe očkovaci injekci proti kovidu, popijali vinko, to už sem zas moch, a spomionali na stare dobře časy. „Pamatuješ se, Ruži, na lokalku, co jezdila z Ostravy až do Karvine?

Všechny díly seriálu
najdete ZDE.

Co v ni ve štyry rano bylo haviřu jak nasrane, bo se přesuvali na šachty z Ostravy do Orlove a Karvine?“

„Aby ni! „Jedenastka to byla. Jezdila přes Hranečnik a přes radvanicki kopec do Orlove a dali až do Karvine. Raz za hodinu! A tež jezdila ze stejne zastavki, u dnešniho divadla Antonina Dvořaka to bylo, třinastka do Bohumina, ni? Obě to byly uzkokolejky!“

Přikivnul sem ji na to a hned sem pokračoval: „Na te jedenastce jezdila jako pruvodči maminka kamoša Lojzka. Raz na to v šenku Na Upadnici spominal: „Mama se šla, jak pravila, přivydělať na duchod. Tatinek byl sice proti, ale mama tvrdila, že niž sedět doma zadarmo, tuš pujdě rači za paru penizkuv jezdiť v tramvalce. Ja s ňu vtedy projezdil dosť odpoledni a večeru. Nejrači sem měl, když lokalka jela do radvanickeho kopca. Jela pomaly, ja seděl na schudkach a kochal se přirodu, byla to balada. Uprostředka teho radvaničaka měla chalupku jedna z maminych kolegyň – tež kondukterka – Žofka. Měl sem ju rad, bo mě, narozdil od mamy, něchala na tych schudkach seděť. A paru razy se ku mně aji přisedla a řekla jakusik historku. Šlo to, bo matka jezdila jako vlakveduci v motoraku, a Žofka, jako obyčejna pruvodči, ve vlečňaku. Raz mi vykladala, jak prchala před nasilnikem. ,To sem šla o pul třeti rano na šichtu. Vyjdu z baraka, slyšim za sebu kroki a vzrušeny dych. Byla ťma jak v pytlu, a ja tušila nejhorši. Něohlidla sem se, abysem zločiňca nědraždila, a zrychlila krok. On zrychlil tež! Začala sem utikať, on tež! Pravim se: Žofka, je zle!, a zahla za křak, vzala do ruki bandasku s kavu, a jak se chlipnik objevil, šastla sem ho s tu bandu po lebeni!´ ,A co ten darebak?´ zeptal sem se. ,Nic. Enem se mě zeptal, čemu ho mlatim bandasku, když utika stejně tajak ja, aby chytil lokalku. Bo to byl muj sused a myslel se, že spicham, abysem chytla spoj!´ řekla Žofka ze smichem a šla kasirovať cestujici,“ skoňčil vtedy Lojzek přiběh.

Reagoval ale na ňho Erďa. Ani něvim, esli ti to mam, Ruži, vykladať, bo to je take kapku chulostive tema.

„Enem se něupejpej a vykladej. Už něsme žadne male děcka, aby zme museli dodržovať jakesik tabu,“ pravila mi na to. Tuš tyn Erďa vykladal:„Ja tu Žofku tež znal. Byla to gryfna robka, ale neměla štěsti na chlopy. Tuš temu byla furt sama. Raz zbalila isteho Edu Lužu. To byl taki pohledny ale něsměly – jak šlo o baby –chlopek. A ta Žofka ho raz vzala dom a jak byli v nejlepšim, pravi: ,Pravitě, paně Luža, že nic něpotrafitě a přitym tak fajně a povolutki dupětě. Už tři tramvalki do Karvine přejechaly a vy furt dupětě. Enem v garle vum charči! Rubtě s tym cošik, bo vum to zustaně!´ No a to neměla, bo Luža byl na to charčeni v garle haklivy a tvrdil, že mu v nim nic něcharči. A už k Žofce dom ani do lužka něpachnul! Baba na ňho do dneška asi čeka. Ale kaj je Edovi koněc!“ Ale tym dřistum kolem jedenastki něbyl ešče koněc, bo se připojil aji Antek: „Ja sem měl za suseda isteho Frantu Mička. To byl taki nědorostly vojak, kolem metra šedesat měl. No a tyn jezdil tež jako kondukter na tej trati číslo 11 z Ostravy do Karvine. A tež to byl velki sranista. O co byl menši o to vgymyšlal věči vtiupky až zme se kolik razy mysleli, že za ty svoje forky schyta od haviřuv v lokalce po pysku. K tym jeho nejoblibenějšim patřilo, že v nejtužši zimě ve štyry rano prošel mezi klimbajucimi haviřami vozem. Na plošině se pod kabatem, co ho měl až na pjaty, usral, po chvilce prošel už z rozepnutym mantlem znova vozem a ze slovami ,Musim vam tu, břidoci, vyvětrať. Bo tu seretě jeden přes druheho a kdo to ma furt čuchať?!´ pozotviral okna a zmiznul venku na plošině. No co měli chlopi robiť? Museli mrznuť a na podřimovani už něbylo ani pomyšleni…“

No, tak zme spominali Na Upadnici na uzkokolkejku lokálku číslo 11 z Ostravy do Karvine. A raz přidal Erďa jeden zajimavy frk. To bylo ešče v dobach, kdy se u doktora a za pobyt ve špitale platilo cikrtne – poplatek nazvany podle tehdejšiho mluvčiho ministra zdravotnictvi Cikrta. „To raz ležel ve špitale isty Vrtala. Naraz se rozleťa dveři, v nich stoji primař ze samopalem a pravi: ,Tak to je, pane Vrtale, poslední dávka, kterou vám pojišťovna ještě zaplatí!’ Fajne, ni?!“ zakoňčil vtedy hospodski dišput Erďa.

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. A ty svatki jara se užijtě jak chcetě! Ofil …
…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz