U pokladny před ní stál muž s košíkem barev na nátěr plotu. Jak se kázalo, nebyl to podnikatel, a tak pokladní zvažovala, jestli mu zboží má prodat. Na kývnutí kolegyně z druhé pokladny pak zákazníkovi vyhověla. Měl štěstí.

To ale neprošlo staré paní, která k pokladně přistoupila po něm.

„Paní, dejte mi vaše IČO,“ vyzvala jí pokladní.

„Já ale kartu nemám, mám jen občanský průkaz,“ odpověděla nechápavě na její výzvu seniorka.

„Já po vás nechci kartu ani občanský průkaz, žádám vaše IČO. Bez toho vám nemohu nákup přijmout. Budete muset ten kobereček vrátit!“

„A to proč? Vždyť ho zaplatím! Prosím vás, a co je to IČO?“

Dohady mezi pokladní a zákaznicí sledoval muž, který stál bezprostředně za zklamanou kupující.

„Paní, já vám poskytnu moje IČO,“ nabídl se jí.

„A budu si moct ten kobereček koupit?“ nedůvěřivě se stará žena zeptala.

„Nebojte se, to je jen taková formalita. Kobereček si zaplatíte, paní pokladní to napíše na moje IČO a pak si ho můžete vzít a odnést domů,“ vysvětloval ženě ochotný muž.

„A to tak opravdu jde?“ zeptala se ještě udiveně.

„To víte, že ano!“

„Tak to jste hodný, to vám mockrát děkuji.“ A pod respirátorem se jí obličej v tu chvíli rozzářil úsměvem. Prozradily to její oči.

Jaroslava Horáčková, Frýdek-Místek