Znovu se, milí čtenáři, vracíme do Sudet, do Oderských vrchů, opět na hranici Vojenského újezdu Libavá. Někteří z vás si možná vzpomenou, že už před časem jsme přímo do Ranošova zavítali.

Bylo to v zimě, která dokáže být v těchto končinách skutečně krutá i pohádkově krásná.

Tentokrát najdete v galerii fotografie z letošní dubnové návštěvy, z doby, kdy se tady příroda teprve probouzí a pak především ty z počátku června, kdy zdejší louky začínají ožívat barvami květů lučních bylin.

Letos jim jednoznačně kralují kopretiny, kterých zde na mnohahektarových plochách najdeme sta tisíce. Probudily se k životu v nebývalém množství a jejich žluté terčíky s bílými paprsky doplňují lipnice, kostřavy, kohoutky, zvonky, lupiny, pryskyřníky a mnoho dalších. Květy kopretin však na plochách jednoznačně dominují. Jsou krásné a v tomto množství málo vídané.

V jednom z předchozích příspěvků jsem popisoval okolí Kozlova a na výlet k Ranošovu jsem v něm čtenáře zval. Drtivá většina návštěvníků tohoto kraje zavítá především k pramenům řeky Odry.

Opačně, na Ranošov, se vydávají spíše ti znalí nebo místní. I tímto směrem je toho ale k vidění dost. Zajímavý je určitě třeba hřbitůvek, dříve společný pro obě sousední obce. Už se na něm nepohřbívá, stojí ale zato projít se mezi hroby a začíst se do německých jmen na náhrobcích.

Napovídají příběh o nelehkém životě v tomto drsném kraji. Drsném svým podnebím i životními osudy původních obyvatel. Dovolím si na tomto místě alespoň krátký historicko-geografický exkurz.

Bývalá obec Ranošov leží ve zpřístupněné části vojenského prostoru poblíž Kozlova na Potštátsku v nadmořské výšce 550 metrů.

Nejstarší písemná zmínka o obci pochází z roku 1355, kdy patřila Řivínovi z Lipňan. Roku 1368 byl Ranošov prodán Janovi z Kravař a od té doby obec náležela ke hradu Helfštýnu. Roku 1491 se už připomíná jako pustá ves.

Nově byla osada založena roku 1656 hrabětem Podstatzkým a to usazením tří rodin, jejichž úkolem bylo dohlížet na panské lesy. Samostatnou obcí se Ranošov stal až v roce 1905. Původní německý název obce, Prussinowitz, se udržel až do zániku obce.

V obci bylo také sídlo lesního revíru velkostatku Veselíčko. Po odsunu původních obyvatel byl Ranošov podobně jako 24 dalších zdejších obcí v padesátých letech 20. století po vzniku vojenského prostoru zlikvidován.

Dodnes zůstala z celého Ranošova jen budova staré hájenky, pomník obětem 1. světové války a v dolní části u potoka Říka ruiny starého mlýna. A pak také hřbitůvek.

Zbytek Ranošova byl zlikvidován skutečně dokonale a po hospodářských budovách, obecní škole a 47 domech, ve kterých žilo ještě v roce 1930 celkem 246 obyvatel, nezbylo prakticky nic.

Tolik fakta. Pokud se tímto směrem z Kozlova vydáme, červená turistická značka nás zavede kolem hřbitova a hájovny třeba až na Zákřovský Žalov. Místo, kde byli na samém konci 2. světové války upáleni v lesní boudě muži a chlapci z nedalekého Zákřova.

Na místě tragédie stojící velký kamenný pomník znázorňující plačící matku byl dříve cílem celých autobusových výprav nejen školou povinných dětí. Dnes jsou pomník i událost téměř zapomenuty.

Z tohoto místa se dá po lesních cestách s pomocí mapy nebo mobilní aplikace poměrně snadno dostat k potoku Říka. Proti jeho proudu se záhy dostaneme k dolnímu konci Ranošova s rozpadlými zbytky kamenných staveb.

Nejdříve lesem a pak již po loukách nás cestička brzy dovede k pomníku upomínajícímu na ranošovské muže padlé v letech 1914 až 1918 ve Velké válce.

A právě především na plochách za pomníkem nás na začátku června uvítá a za návštěvu odmění žlutobílé moře květů kopretin.

Opravdu krásné místo, přijďte se přesvědčit.

Karel Machyl