Naši společnou trasu zahájíme na známém místě, na Spálovském mlýně. Ten se nachází v hluboce zařezaném údolí a v povědomí lidí je také pod názvem Mariastein.

Jedná se o známé poutní místo, kde ze skály vytéká pramen, který nezamrzá ani v těch největších mrazech. Tajemné místo nedaleko Spálova datuje již v 17. století zjevení Panny Marie.

To je o 100 let dříve než v mnohem známějších Lurdách. Obě místa jsou, kromě podobného vzhledu ve skalách, opředena také příběhy uzdravených, kteří se zázračně vyléčili ze zranění i hrozivě vypadajících chorob.

A právě „živá voda“, která vytéká ze skály, pojí francouzské Lurdy a moravský Spálov. Ve Francii i tady si poutníci v minulosti i dnes plní láhve pramenitou vodou o jejichž léčivých účincích jsou přesvědčeni.

Spálovská vrchnost tady již v roce 1848 nechala vybudovat vanové lázně. Vodoléčba byla v té době všeobecně uznávána a používána, vzpomeňme například Priessnitzovy léčebné lázně v Jeseníku.

Dnes se sice na Mariasteinu v lázních již nevykoupeme, ale pro svěží pramenitou vodu si sem jezdí lidé z širokého okolí. V blízké restauraci a hotelu se navíc mohou návštěvníci občerstvit i ubytovat.

Auto tedy necháváme na parkovišti před mostem přes Odru a po modré značce se vydáváme podél chat lesní cestou nahoru do svahu. Putovat budeme po úbočí vysoko nad tokem Odry, která je nyní, v zimním období, dobře viditelná. Když jsou stromy olistěny, není koryto řeky v některých místech z turistického chodníku vůbec patrné.

Odra je po tání sněhu v Oderských vrších a po deštích posledních dnů lehce rozvodněná, což se ukázalo při cestě zpátky jako problém. Od Spálovského mlýna až na Hadinku je to po modré značce zhruba čtyři kilometry.

Přibližně po hodině nás chodník přivede k prvním, dnes už opuštěným a značně zdevastovaným objektům bývalých penziónů a mládežnických táborů.

Samotná Hadinka, dříve známé turistické středisko na říčce Budišovce, s velkým koupalištěm a rekreačními chatami státních podniků i soukromníků, dnes spíše vzpomíná na dávnou slávu.

Její konec se datuje někdy na začátek devadesátých let, kdy se po otevření hranic nabídly lidem zcela nové možnosti cestování a rekreace.

Dnes už tak žádné koupaliště nenajdeme, dveře restaurace, která aspoň v letní sezoně nabízí turistům občerstvení, jsou v zimě zavřeny na zámek. V současnosti tady majitelé areálu provozují autokemp, do něhož se po letech vracejí zase hosté.

Část budov je také rekonstruována a pro takové školy v přírodě, adaptační kurzy nebo teambuildingy je zdejší prostředí ideální.

Nikde ani živáčka a nám tak nezbývá, než se drobně osvěžit a posílit z vlastních zdrojů. Cestu zpátky máme v úmyslu absolvovat po pravém břehu Odry, ale má to háček.

Zatímco Budišovku, která se pár set metrů pod Hadinkou vlévá do Odry, překonáme po dvou, přes koryto položených kládách včetně Kessynky v pohodě, Odra nám to už nedovolí.

Její tok lze překročit za normálních podmínek na několika místech jen díky brodům. Most přes ni je na Spálovském mlýně, odkud jsme vyšli a další pak proti proudu až u Nových Oldřůvek. Ty jsou však dnes jako zaniklá obec už ve vojenském prostoru a vydat se k nim by nám zabralo dost času.

Novoldřůvský most je ale zajímavá technická památka postavená v roce 1908. V té době se jednalo o první železobetonový most v celé oblasti.

Do galerii jsem si dovolil umístit i tři fotografie této stavby z dřívější návštěvy Nových Oldřůvek a Barnovské přehrady.

Zpět ale k našemu putování. Odru jsme pro zvýšenou hladinu vody nepřekonali, vydali jsme se proto aspoň úzkou, místy sotva znatelnou stezkou po jejím levém břehu.

Ale nelituju. Skaliska, která jsme při cestě na Hadinku v údolí pod sebou ani neviděli, se nám nyní odkrývala v celé svojí kráse.

Divokost zdejší přírody, její svěžest, divokost a minimum lidí, to je to, co mě do těchto končin láká. Několik desítek fotografií v galerii moje slova snad potvrdí.

Cesta zpátky trvala vzhledem ke stavu stezky o něco déle, ale i tak jsme za necelé dvě hodiny chůze z Hadinky zpátky na Mariasteinu.

Z plánovaného občerstvení v místní restauraci nakonec, bohužel, nic není. Pejsci mají přístup zakázaný a nechávat Kessynku přivázanou venku nechceme.

Je sice jako čuně, ale při troše dobré vůle by s námi pod stolem v teple určitě nezlobila. Pan hostinský byl ale i přes poloprázdnou hospodu neoblomný. 

I tak to však bylo vydařené dopoledne a všem zájemcům o krásnou přírodu ještě příliš nezničenou lidskou civilizací mohu výlet doporučit.

Karel Machyl