„Skončilo to tady na tom, že se sem nedala zavést voda ani elektřina a pak už nás fotbalistů bylo i málo,“ vzpomíná jeden z bývalých hráčů klubu, který v pátek na přilehlé cestě venčil psy a dodal: „Dvakrát za rok to tu posečou, jinak se tu nic neděje,“ pokrčil rameny.

Škoda. Málokdo si vzpomene, že právě sem Jan Kopic jako dorostenec FC Vysočina jezdil s tátou na individuální tréninky. „Trávili jsme tam hodně času. Vykopával jsem mu míče do vzduchu, naskakoval na ně, hlavičkoval. To mu tehdy nešlo,“ vzpomenul otec Milan.

Na dril na skromném hřišti si pochopitelně pamatuje i samotný hráč plzeňské Viktorie. „Musí to být patnáct let, protože to mi bylo tak čtrnáct nebo patnáct. Tehdy jsme tam trávili dost času. Dvakrát třikrát týdně mě tam táta dřel,“ dal průtok vzpomínkám.

O hřišti v Komorovicích s žádným despektem nemluví. „U něj byla jen taková stará bouda s nápisem Komorovice, ale jinak to hřiště nebylo vůbec špatné. Bylo poměrně rovné, bez drnů a krtin,“ svěřil se Jan Kopic.

Kromě hlavičkování tam trénoval i voleje. „Hodně jsme se tomu věnovali, kolikrát jsem měl nohy červené od míče,“ vzpomenul.

Ze všech stran kolem hřiště byl hustý smrkový porost, takže občas se trénink změnil v hledání míče. „Bylo to k něčemu prospěšné. Hodně jsem si na těch volejích dával záležet. I tak jsme tam pokaždé míč hledali,“ smál se.

Hřiště zpustlo, fotbal se na něm hrát nedá. Rovné už dávno není, své vykonali krtci a myši. Také ze stařičké boudy, která sloužila jako šatny, zbyla už jen dřevěná konstrukce.

Jen ten smrkový les je o něco řidší. Pustil se do něj kůrovec. „Víte, že jsem tam spoustu let nebyl? Poslední dobou jsem rád, když se občas dostanu do Humpolce za rodiči. Když ale o tom mluvíme, dostal jsem chuť se tam zajet podívat,“ svěřil se Jan Kopic.

Zdroj: Deník / Kamil Vaněk