Bývalý fotbalista Edvard Lasota si splnil i další klukovské sny. Byl hráčem pražské Slavie, navlékl dres národního týmu, za který dokonce dvakrát skóroval.

Zahrál si evropské poháry, vyzkoušel zahraniční angažmá. V Česku vystřídal hned sedm ligových klubů, mistrovský titul ale nezískal. „Je pravda, že vždycky to může být lepší, ale já jsem se svojí kariérou spokojený,“ říká upřímně.

Na třineckého rodáka, jenž v bohaté kariéře prošel Brnem, Olomoucí, Drnovicemi, Slavií, Opavou a Zlínem, fanoušci nezapomínají. Někdejší vynikající záložník, který se stále živí jako dlaždič a na Vyškovsku trénuje Radslavice, v neděli 7. března slaví jubilejní padesáté narozeniny.

Moc velkých přání a snů už ale nemá, ve zvláštní době pandemie mu stačí zdravá a spokojená rodina. „Říká se, že chlap má postavit domů, zplodit syna a zasadit strom. Já mám čtyři děti a chystám se stavět druhý barák, takže jsem maximalista,“ směje se jubilant.

Cítíte se na padesát?
V hlavě se pořád cítím jako dvacetiletý, ale tělo mi říká, že je mi padesát a možná i víc. (úsměv) Hlava by pořád chtěla sportovat, hrát fotbal, ale kolena, kyčle, kotníky nebo záda mě častokrát bolí jak čert. Navíc dělám fyzickou práci, takže při ní si moc neodpočinu.

Pořád pracujete jako dlaždič?
Ano, je to pořád stejné. Vždycky kolem dvacátého prosince končíme a záleží pouze na počasí, kdy se vrátíme. Většinou máme tak dva nebo dva a půl měsíce volno. Jednou jsme začínali až kolem března, jindy ale bylo v lednu a v únoru teplo, takže jsme makali skoro nepřetržitě. Nyní jsme se už rozjeli. Sice nemáme nějaké velké stavby, spíše děláme dvorečky, ale konečně jsem zase venku na vzduchu mezi lidmi.

Plánujete nějakou bujarou oslavu?
Jelikož patřím mezi typy, co mají život rádi, určitě padesátku oslavím na všech frontách (úsměv). Takže s rodinou, kamarády i s fotbalisty Radslavic, kde pořád trénuji. I když bydlím v Pustiměři, na léto mám zamluvený kulturák v Radslavicích. Dědiny jsou blízko sebe, navíc prostředí je tam hezké. Kulturáček je malý, útulný a s dvorkem. Už jsem tam slavil i čtyřicátiny. Mám na to ještě skoro čtyři měsíce, snad se to konečně rozvolní. Bude muzika, selátko, pivečko.

Tak to máte ještě dost času. Jak trávíte současné zvláštní období? Bilancujete, ohlížíte se za povedenou kariérou?
Je pravda, že teď v zimě, když v televizi dávají Branky, body, vteřiny po 25 letech, si občas nějaké věci připomenu. Teďka například hraji v Drnovicích, porazili jsme Opavu 3:1. Radek Drulák dal dva góly, já jeden. Vždycky se u toho dobře pobavíme. Hlavně holky, když to vidí, se mi smějí. Měl jsem totiž nejen o dvacet let, ale i o dvacet kilo méně. (úsměv)

Celkově můžete být ale s kariérou spokojený, ne?
Vždycky to může být lepší, ale já jsem se svojí kariérou spokojený. Bohužel se mně nevyhnula smůla nebo zranění, které ale k profesionálnímu sportu patří. Největší potíže jsem měl v Itálii, kde jsem se po zátěži přemáhal a místo toho, abych se prosadil v tamní druhé lize nebo i výš, jsem byl dvacet měsíců bez fotbalu. Rok jsem marodil, pak jsem nemohl hrát kvůli tomu, že jsem byl z mimoevropské unie. Pořád si ale říkám, že všechno špatné je k něčemu dobré. Vím, že i takové věci se prostě dějí. Pokud nejde o život, nejde o nic. Třeba v sobotu by slavil padesátku můj bývalý spoluhráč z pražské Dukly Kamil Janšta. On se narodil před půlnocí, já nad ránem, takže mi vždycky dával sežrat, že jsem o šest nebo sedm hodin mladší. Přitom on zemřel už před dvaadvaceti lety.

Jak na působení v Itálii vzpomínáte?
Je pravda, že tam jsem hrál nejméně a vydělával nejvíce peněz. (úsměv) Druhá věc je, že Itálii jsem procestoval skoro celou. Jelikož Česko tehdy ještě nebylo v Evropské unii, tamní funkcionáři mi sháněli angažmá, kde se dalo. Byl jsem třeba v Salernitaně, kde si udělal fantastické jméno Václav Koloušek. Když jsem tam přišel, byl jsem fyzicky výborně připravený. Bohužel angažmá tehdy nevyšlo, protože jeden hráč se šprajcl a nechtěl odejít. To samé bylo v Perugii. Díky angažmá v Salernu jsem se ale podíval do Pompejí, po operaci jsem se zase zotavoval u jednoho doktora na pobřeží Kalábrie, kde jsem strávil šest týdnů. Zjistil jsem, že život v Itálii je krásný, ale já mám radši Čechy. Všechno zlé je k něčemu dobré.

Nakonec jste se dostal až do reprezentace. Stavíte zápasy v národním týmu ve vaší kariéře nejvýš?
Každý kluk, co mám rád fotbal, chce reprezentovat. Mně se to podařilo a mohl si zahrát proti Brazílii, dal jsem gól Uruguay. Srovnatelným zážitkem však pro mě bylo i přátelské utkání se Slavií Praha proti Manchesteru United. Jsem jejich velký fanda a díky přestupu Karla Poborského do Anglie jsem si mohl zahrát na Old Trafford. Bylo tam dvacet tisíc diváků, pro mě to byl ohromný zážitek, stejný jako proti Brazílii. I když Konfederační pohár FIFA v roce 1997 byl asi úplně top.

Zdroj: Youtube

V české fotbalové lize jste oblékal dres hned sedmi klubů. Všechno začalo ještě před revolucí v Brně …
Tam jsem přestoupil v roce 1989, ale hned jsem se do áčka neprosadil, takže jsem šel na vojnu do Tábora a do Dukly Praha, kde jsem si připsal prvních dvacet ligových zápasů. Pak jsem se vrátil do Brna, které sice sestoupilo, ale klub převzal známý podnikatel Lubomír Hrstka a začalo se stavět Boby centrum. Pod trenérem Karolem Dobiášem jsme se hned za rok vrátili do federální ligy a s přehledem se v ní udrželi. Na Interu Bratislava nebo v Trnavě to byly krásné zápasy. Na Brno mám nádherné vzpomínky, s Duklou to na rozjezd byla ideální štace.

Naproti tomu angažmá v Olomouci vám vůbec nevyšlo, že?
Je pravda, že to bylo hodně nevydařené období. Spousta lidí mě od přestupu do Olomouce zrazovala. Já to však viděl jinak. Sigma hrála Pohár UEFA, velmi dobrý fotbal. Taky měla výborný mančaft. Bohužel Látal s Hapalem odešli do Německa, já byl vyměněný za Marošiho s Přibylem. V Olomouci byly nesváry mezi staršími a mladšímu hráči, takže za tři čtvrtě roku jsem šel pryč.

Náladu jste si zvedl v Drnovicích, kam jste se pak ještě jednou vrátil.
V Drnovicích byla opravdu fantastická parta kluků. Přitom jsme byli poskládaní z celé České a Slovenské republiky. Přišlo mi, že Gottwald (tehdejší šéf klubu – pozn. red.) chce mít v kádru zástupce z každého kraje. Byli tam kluci od Prešova, Weber ze Žiliny, Šilhavý od Chebu. Měli jsme tam Pražáky, Ostraváky, borce z jižních i východních Čech. Všichni ale byli vyspělí a starší hráči. Sedmdesát procent z nás mělo rodiny s malými dětmi. Lidsky jsme si sedli, i manželky se kamarádily. Za Chemapolu to bylo vynikající, nikdo si nemohl na nic stěžovat. Druhé angažmá byl pravý opak. Rozprodali nás do Příbrami a my se zachraňovali s torzem hráčů. Někteří kluci na to ale taky rádi vzpomínají, protože šli z divizního béčka do áčka a připsali si pár ligových startů. Nakonec jsme sestoupili, klub nám dlužil peníze.

Zdroj: Youtube

Štve vás, jak to tam nakonec dopadlo?
Nevím, co na to říct. Jelikož žiji na Vyškovsku, informací mám spousty. To je téma na dlouhé povídání, nechci něco říkat, abych ublížil jedné či druhé straně. Po skončení kariéry jsem se tam ale vrátil a převzal drnovickou mládež. V jedné z tribun jsme měli kabiny a kanceláře, takže vím, jak to tam bylo postavené. Když zapršelo, v noci jsme odčerpávali vodu. Při rozebírání stadionu jsem tam viděl injekční stříkačky od feťáků. To bylo smutné pohřebiště, velká tragédie.

Díky Drnovicím jste se dostal do Slavie, kde jste se zase potkal s trenérem Ciprem.
Hrát za Slavii nebo Spartu bylo snem každého kluka z provinčního klubu. Pana Cipra jsem zažil už v Brně před vojnou. Je to jediný trenér, který mě vedl dvakrát. Musím říct, že je to vynikající chlap, hodně si ho vážím. Ve Slavii to bylo luxusní. Hráli jsme evropské poháry, dostal jsem se do reprezentace. Musím říct, že se tam skoro vůbec netrénovalo, nebylo kdy. Hráli jsme dvakrát týdně, nádherné zápasy. Takže zatímco menší kluby se na utkání chystají celý týden, my neustále hráli středa – neděle. Titul mi chybí, ale dvakrát jsme skončili v lize druzí. Jeden rok jsme měli dobře našlápnuto, Sparta na nás v jednu chvíli ztrácela dost bodů, ale ke konci se to nějak pokazilo. Alespoň jsme vyhráli pohár. Za dva roky to nebylo až tak špatné.

Paradoxně nejdéle jste vydržel ve Zlíně, kam vás v jednatřiceti letech zlákal trenér Komňacký. Pořád platí, že na Baťovo město nedáte dopustit?
Je to tak. Na závěr kariéry to bylo moje nejdelší angažmá. Nic krásnějšího jsem přát nemohl. Ve Zlíně jsem strávil tři a půl roku. Krásné město, prostě Valašsko. Byla tam úžasná parta úplně normálních kluků. Když jsme vykopali druhou ligu, byla to nádhera. Všichni chodili na stadion pěšky. Když jsem po třech letech odcházel, všichni už jezdili autem, asi se namlsali (úsměv) Období ve Zlíně ale bylo pravdu nádherné. Dokonce jsme si zahráli Intertoto Cup proti Atléticu Madrid. Přitom když jsem tam přicházel, o ničem takovém jsem vůbec nesnil. Taky trenér Mareček byl úžasný člověk. Rozuměl jsem si však se všemi. Od kustoda až po trávníkáře, který je tam pořád stejný. I teď si občas zavolám s Pavlem Hoftychem nebo s Pepou Muchou. Byli jsme kanci, na soustředění jsme bydleli spolu na pokoji. Držím mu palce, ať mu to se Slováckem vyjde. Palce držím i jeho dceři. Když se díval na Australian Open, nemohl jsem ani dýchat. Vůbec nevím, co prožíval on. Muselo to být infarktové. (úsměv)

V Opavě jste se potkal s trenérem Uličným. I když jste v prvním jarním kole dal gól Baníku, po v nastavení jste inkasovali branku na 2:2. Tento moment vás nalomil a vy po dlouhé sérii bez výhry sestoupili. Hořký konec půlročního hostování?
Spousta lidí se v Opavě dívala, jak se zachránit a kdo nám pomůže. Místo toho, abychom pro udržení sami něco udělali i na hřišti. Atmosféra v týmu byla horší. Můj názor je takový, že v Opavě jsem hrál to, co po mně chtěli už v Itálii, ale nevyužili toho, čeho jsem byl schopný. Místo, aby mě hodili do středu, kde bych tvořil hru, jsem byl schovaný na kraji zálohy a třeba dvacet minut se nepotkal s balonem. Člověk byl takový bezradný. Přitom v Opavě byli vynikající fanoušci. Hlavně to tvrdší jádro umělo zabouřit. Lidé byli super, ale když se museli dívat, jak pořád prohráváme a nakonec i sestupujeme, bylo to takové smutné.

Nakonec jste skončil v Třinci, odkud pocházíte. Doma to ale tehdy taky neklapalo, že?
To už jsem měl druhou ženu, která pochází z Pustiměře. To Třince jsem se vracel z nějakého důvodu. Tehdy mi lidé z klubu slibovali určité věci, ale moje představa o tom, jak se má fotbal dělat, byla jiná, tak jsem se panem Dembinným dohodl na rozvázání smlouvy. Pak jsem zkusil dělat drnovickou mládež. Chtěl jsem to tam vybudovat jako se to povedlo Vlastovi Marečkovi, který ve Zlíně pozvedl celý zlínský mládežnický fotbal. Vím, že je to dřina a velká oběť, ale zkusil jsem to. Sehnal jsem i nějaké peníze. Když jsem ale dozvěděl, že se použily na divizní mančaft, byl jsem naštvaný. Jinak v Třinci mám celou rodinu. Žije tatínek i maminka, mám tam dvě děti z prvního manželství. Dceři se v prosinci narodil kluk, takže už jsem se dědeček. Co můžeme, tak tam jezdíme. Vyjde to asi čtyřikrát za rok. S bráchou a jeho rodinou zase jezdíme na dovolenou. V Třinci mám i hodně kamarádů. Dvěma z nich jsem měl jet na padesátiny, ale už to dvakrát odložili, tak čekám na třetí termín. (úsměv)

Štvou vás nařízení ohledně pandemie koronaviru hodně? Dokážete si představit, že byste v téhle době hrával ligu?
Já jsem takový rebel, že bych kvůli neustálému testování radši skončil s fotbalem. Aby se mi každý týden šťourali v nose, to bych si za chvíli připadal jak nosorožec. Ani se nevidím trenéru Radovi, když o tom mluví. Navíc nechápu, že když je někdo testovaný každý týden a lidé z vlády zvažují zrušení soutěží. Politice nerozumím. Jelikož mám známé zdravotní sestry, vím, že jsou nemocnice přetížené a že nejen ony, ale i doktoři jedou teďka nadoraz. Moc si jejich práce vážím, ale obávám se, jaké bude mít pandemie následky. Ekonomika jde do prd.le, furt se rozhazují miliardy, až se bojím o naše děti, co bude za pár let. Už teď mám holku v deváté třídě. Má jít na střední, ale rok nebyla ve škole. Chodila na doučování z matematiky a najednou zjistila, že přijímačky budou z angličtiny. Kluka mám na výšce v Brně, ale rok si zbytečně platil byt. Jsou to peníze vyhozené do kanálu. Ale vím, že spousta lidí a jejich děti jsou na tom úplně stejně. Podle mě nařízení budou mít na jejich životy velký dopad.

A co vaši svěřenci z Radslavic? Šetříte je, nebo je i při lockdownu nějak úkolujete?
Většina hráčů má kolem pětatřiceti let, hrají pro zábavu, za pivo a párek. Když byli mladší, domlouvali se chodili společně běhat. Za tu dobu zestárli. Co tady jsem těch deset nebo jedenáct let, už jsem byl asi na pěti svatbách, vím o dvou rozvodech, narodilo se asi osm dětí. Prostě čas letí, všichni mají práci, rodiny. Nedokážu si představit, že bych nějakého pětatřicátníka úkoloval. Pokud sám nechce, nemá to cenu. Jenom se obávám, aby se vůbec všichni vrátili k fotbalu. Někteří neví, zda budou pokračovat. Jinde je to stejné, takže v okrese asi pár mančaftů skončí. Spousta klubů bude mít problémy dát mančaft dohromady a soutěž rozjet.

Edvard Lasota

Datum narození: 7. března 1971 v Třinci
Kariéra: Brno (1989), Tábor (1989–1990), Dukla Praha (1990–1991) Brno (1991–1993), Olomouc (1994), Drnovice (1995–1996), Slavia Praha (1996–1998), AC Reggiana (1998–1999), Opava (2000), AC Reggiana (2000–2001), Salernitana (2001), Drnovice (2001–2002), Zlín (2002–2006), Třinec (2006–2007).
Trenérská kariéra: Třinec, Drnovice mládež, Radslavice
Úspěchy: 3. místo Konfederační pohár FIFA v roce 1997, vítěz Poháru ČMFS v sezoně 1996/1997.