Pětadvacetiletý rodák ze Srebrenice, který má ve Fastavu smlouvu až do roku 2020, odehrál v jedné z nejrozlehlejších zemí světa třináct utkání a připsal si jediný gól. Exotickou misi přesto hodnotí pozitivně. „Angažmá hodnotím super. Zatím to plní účel, proč jsem sem šel,“ říká Mehanovič.

Zatímco jeho bývalí spoluhráči ze Zlína mají před sebou ještě pár kol podzimní části, bosenský fotbalista si už užívá dovolené. Kazašská liga, která se hraje systémem jaro-podzim, už skončila. „Hlavní rozdíl vidím v organizaci celé soutěže a infrastruktuře. I v Kazachstánu jsou zajímaví hráči, ale kolikrát jim nekvalitní hřiště nedovolí kombinovat, aby nějak technicky vyčnívali. Ale časem si zvyknete a je to v pohodě,“ líčí.

Zapadnutí do týmu

Mehanovič do nového týmu i přes svoji vznětlivou povahu bez problémů zapadl. Zvyknout si musel na jinou mentalitu, podmínky a hlavně způsob hry. „Tady mám jinou roli než třeba ve Zlíně. Jsem víc na balonu a necpu se tolik do šestnáctky. Naopak mám za úkol dávat balony do stran na křídla a beky, kteří mají pořád nabíhat a ukazovat se,“ vysvětluje se bosenský středopolař.

I když kreativní Bosňan nikdy nepatřil mezi vyhlášené střelce, jeden gól je i na něj málo. „Musím přiznat, že na začátku jsem se hledal. Nebylo jednoduché po letní přípravě naskočit do rozjeté sezony, když tým měl za sebou pětadvacet kol. Navíc mi moc nepomohlo počasí a časový posun čtyř až pěti hodin,“ vypráví.

Po příletu do dalekého Kazachstánu si musel zvyknout hlavně na nepříjemná vedra. V noci nemohl spát, pořád se budil. Když zase ráno vstával, teploměr ukazoval až dvaačtyřicet stupňů! „Za první tři měsíce pršelo jen jednou, to zrovna teplota klesla pod třicítku,“ říká.

Jinak podmínky ve Střední Asii byly pro Jihoevropana kruté. „Vedro opravdu trvalo neskutečné dva měsíce. A to mi ještě spoluhráči s úsměvem říkali, na co si stěžuji, že od května do července tam je i padesát stupňů,“ kroutí hlavou Bosňan.

I když v Česku byl považovaný za cizince, v kabině Ordabasy byl babylon zahraničních hráčů ještě větší. S komunikací ale problém neměl. „Všichni hráči včetně trenéra mluví perfektně rusky. Nás jazyk je podobný, takže i my Balkánci se bez problémů dorozumíme,“ uvedl Mehanovič.

I ve městě si všechno potřebné obstaral, v Kazachstánu rozhodně nestrádal. „Pokud nejsem doma v Bosně, život v jiné zemi je pro mě všude stejný,“ tvrdí. „Živím se fotbalem, je to moje povolání a vím, že se co nejdřív musím přizpůsobit, abych mohl fungovat normálně,“ přidává.

Ani ve Zlíně žádné problémy neměl. S novým trenérem Fastavu Bílkem si ale nesedl, proto raději zamířil na hostování.
Nejen Mehanovič ví, že by to nefungovalo. „Nemohu říct, že by mě to mrzelo. Prostě to beru tak, jak to je. Vím, že to bylo nejlepší řešení pro Zlín i pro mě,“ prohlásil.

Na návrat do klubu, kde má smlouvu až do roku 2020, zatím nemyslí. Ale obnovené spolupráci se v žádném případě nebrání. „Je možné, že se jednou vrátím. To ale nezáleží jenom na mě,“ ví dobře.

Rozdíl je markantní, říká

Na ševce ale nezanevřel, moravský klub i nadále sleduje. V pravidelném kontaktu je se Zoranem Gajičem nebo Francouzem Beauguelem, občas si napíše také s Džafičem. „Vím, co se děje,“ usmívá se.

Mehanovičovi neunikl ani dvojzápas Jablonce, kde dříve rovněž působil, s Kazašskou Astanou. „Psal jsem si s Jovovičem i Jankovičem. Věřil jsem, že Jablonec čtyři body ze dvou zápasů udělá. Je to škoda, že to nevyšlo. Venkovní odvetu si ale prohrát nezasloužil,“ je přesvědčený pětadvacetiletý fotbalista.

Rozdíl mezi Astanou a zbytkem kazašské ligy je ale markantní. „Nedá se to srovnávat,“ ví Mehanoič. „Má v kádru všechny nejlepší domácí hráče a samé kvalitní cizince. Vždycky v půli soutěže získá tolik bodů a nabere takový náskok, že na podzim už se soustředí jenom na Evropskou ligu nebo Ligu mistrů,“ pokračuje.

A jak by dopadl souboj Zlína s Ordabasy? „Těžko se to srovnává, ale každopádně by to bylo zajímavé. Třeba někdo domluví přípravný zápas, abychom změřili síly,“ dodává s úsměvem Mehanović.