Jak je to s fotbalem na exotickém Martiniku. Jak si „googloval“ Olomouc, když se dozvěděl o zájmu Sigmy. Jak se momentálně dorozumívá s trenérem či spoluhráči. Nebo jak jej na dálku sleduje do fotbalu zapálená rodina a jak plánuje strávit Vánoce se svou brazilskou přítelkyní.

Jak se vám zatím líbí v Olomouci?

Líbí. Co se týká klubu, tak tam jsem opravdu se vším spokojený. I město je pohodové. S covidem je to samozřejmě teď všechno složitější. Navíc moc nemluvím anglicky, zatím ani česky. Ale pomalu se učím.

Máte v plánu se češtinu naučit? Pro cizince je obvykle až příliš složitá.

Hraju na pozici, kde je hodně důležité, abychom si se spoluhráči rozuměli. Dostal jsem seznam základních termínů a frází. To už jsem se naučil.

Jak to probíhá, když vám něco chce říct trenér, nebo naopak vy jemu?

Když chci něco říct, řeknu to španělsky Pablovi, ten to přeloží do angličtiny a řekne to Vojtovi Smolákovi a ten to přeloží trenérovi do češtiny.

Pane jo, tak na tyhle poměry hrajete vážně docela dobře…

Díky (směje se). Pořád je to ale fotbal a ten je všude stejný. Hráči si rozumějí, i když třeba zrovna nemluví stejnou řečí.

Věděl jste o tom, že jste prvním Francouzem v historii Sigmy?

Teď už to vím. Ale dozvěděl jsem se to až na Instagramu. Předtím jsem neměl tušení.

Do Olomouce jste přišel v září, přitom Sigma o vás stála delší dobu. Měl jste i jiné nabídky, nebo proč dohoda tak trvala?

O zájmu Olomouce jsem věděl už ve chvíli, kdy jsme dohrávali sezonu. Chtěl jsem se soustředit na Getafe. Dostali jsme se na závěrečný turnaj Evropské ligy a cítil jsem šanci, že bych si tam mohl zahrát. Postupem času ale bylo jasné, že pro můj rozvoj bude lepší odejít, i když Getafe mělo zájem. Věděl jsem však, že šance na to, abych pravidelně hrál v prvním týmu, nebude velká.

Věděl jste něco o Sigmě, případně o Olomouci?

Nevěděl. Musel jsem si to vyhledat. Hned jak jsem se dozvěděl o zájmu Sigmy, tak jsem se díval na historii klubu a na slavné hráče. Taky jsem se na Sigmu vyptával Pabla Gonzáleze Ten mi Olomouc jen doporučil.

Vygooglil jste i Davida Rozehnala?

Toho jsem nenašel! Vůbec jsem to nespojil. Zjistil jsem to až docela nedávno, že patří k Olomouci. Přitom jsem fanoušek Paříže, takže si ho pamatuju z doby, kdy ve Francii hrál. To byla Portugalce Paulety a podobně.

Sigma si vás vybrala tak trochu na jeho post, do středu obrany. Ve Španělsku jste ale hrál i ve středu zálohy, nebo na pravém kraji. Kde se osobně cítíte nejlépe?

V Getafe mě trenér áčka stavěl do obrany a trenér B-týmu zase do zálohy. Já osobně ale opravdu žádnou preferenci nemám. Já se cítím dobře všude. Nemám problém s tím přepínat mezi jednotlivými posty.

Jaký dojem na vás udělala česká liga?

V Česku se určitě hraje jinak než ve Španělsku. Víc fyzicky. Ve Španělsku to byla spíš technika a taktika. Ale nijak zvlášť mi to nevadí. Je to pro mě příležitost rozvíjet právě tuto stránku hry.

Jaké cíle máte se Sigmou v této sezoně? Start se podařil, je to třeba Evropa?

Naším cílem je udržet se nahoře a proč se nedostat co nejvýše. Ale je k tomu dlouhá cesta. Musíme brát jeden zápas za druhým. Zlepšovat se individuálně i týmově. Uvidíme, na co to pak bude stačit.

Jak vlastně berete angažmá v Česku? Díváte se na to z pohledu kariéry, nebo je to částečně i trochu dobrodružství?

Dá se říct, že vlastně obojí. Pochopitelně důležitý je pro mě rozvoj sportovní kariéry. A ve třiadvaceti letech hrát v Česku první lidu, to vůbec není špatné. Ale i ta druhá stránka je podstatná. Ve svém věku poznávám třetí cizí zemi. To je taky fajn.

Počítám, že je to trochu jiný svět oproti Martiniku, že? Nechybí vám tady víc slunce?

Zvykám si na to. Beru to zkrátka tak, jak to je. Když jsem šel do Česka, tak jsem věděl, co mě čeká. Byl jsem na to připravený, že neuvidím sluníčko každý den.

V Evropě jste od patnácti. Jak náročné bylo přeletět Atlantik a protloukat se bez rodiny?

Bylo to těžké, ale byl jsem nastavený tak, že není na výběr. Pokud chci ve fotbale uspět, tak to zkrátka musím zvládnout. Přechod nebyl snadný. Na Martiniku se mluví i trochu jinak než ve Francii, je to jiný dialekt. Takže i z toho pohledu to bylo složité. Zároveň nás ale z Martiniku šlo více společně, to zase pomohlo.

Jak vypadá fotbal na Martiniku?

Je tam spousta klubů, kolem stovky. Všechno je rozdělené do jednotlivých úrovní. Nejvyšší soutěž má úroveň zhruba jako vaše druhá liga.Já jsem začal v pěti letech na ulici, pak jsem se přihlásil do klubu. Přes výběr Martiniku jsem dostal možnost v patnácti odjet do Francie.

Prošel věhlasnou akademií Clairefontaine, kde byli třeba Henry, Anelka nebo Giroud. Jak to tam vypadalo?

V Clairefontaine nám udělali nejrůznější fyzické testy a podobně, pak jsme hráli zápasy proti jednotlivým regionům Francie. Je to příležitost ukázat se skautům a manažerům profesionálních klubů. Já jsem se odtud dostal do Drancy a potom do Arles-Avignon, který ale později zkrachoval. Nakonec jsem podepsal Olympique Ales, malý klub ze čtvrté ligy. Ještě jsem studoval, ale potřeboval jsem si vydělat nějaké peníze.

Tam si vás všimlo Getafe?

Hráli jsme proti béčku Montpellieru a mával na mě z hlediště chlapík a chtěl na mě telefonní číslo. Byl to agent, večer zavolal a řekl mi, že na zápase byli pozorovatelé z Getafe a že jsem je zaujal.

Přesun do takového klubu byl asi velký skok, ne?

Hlavně velká šance. Dostal jsem první profi smlouvu. To ale vyžadovalo taky úplně jiné nároky. Chvíli mi trvalo, než jsem se s srovnal s přechodem z amatérského do profesionálního fotbalu, ale nakonec jsem si zvykl. V první sezoně jsem byl součástí béčka. Pak jsem chodil trénovat s áčkem.

Nakonec máte i jeden start v LaLize. Byl jste kousek od toho zahrát si proti Barceloně, Realu Madrid a největším hvězdám. Cítí člověk po takové cestě uspokojení?

Byla to pro mě satisfakce, že jsem se dostal až tam, ovšem ne ve smyslu, že bych se zastavil a byl spokojený. Spíš mě to motivovalo, abych se snažil dostat ještě dál. Ve fotbale se strašně rychle zapomíná na to, co bylo. Neustále musíte dokazovat, že na to máte.

Být fotbalovým profesionálem byl odmalička váš sen?

Moje celá rodina je fotbalová, takže to byla jasná věc. Hrál můj otec, stejně tak moji dva bratři. Jen neměli tolik štěstí jako já, aby mohli odejít do Evropy. Na Martiniku se profesionálně hrát nedá, proto všichni mladí musí do Francie.

Sleduje vás rodina v Sigmě?

Samozřejmě přes internet už to dneska jde. S tátou i s bratry zápasy rozebíráme. Radí mi a hodně mi to pomáhá.

Liga se letos ale protáhne až do Vánoc, takže se za nimi asi nedostanete, že?

Bohužel ne. Cesta na Martinik je hodně náročná a nemělo by to smysl. Zůstanu tedy tady v Česku.

Sám?

Nene, je tady se mnou přítelkyně. I jí se v Olomouci líbí, ale pochází z Brazílie, tak je jí teď trošku zima (směje se).

S POULOLEM A ROZEHNALOVÝMI NA SKOK DO KARIBIKU

Florent Poulolo, rodák z karibského ostrova Martinik, je prvním Francouzem v historii olomouckého fotbalu. Zorganizovat a pořídit s ním rozhovor nebyla žádná legrace. Nakonec se ale proměnil v docela zajímavý zážitek. Považte, už jen ti překladatelé!

Role tlumočníků se ochotně ujali bývalý reprezentant a mimo jiné také hráč Paris Saint Germain či Lille David Rozehnal a především jeho manželka Petra.

„Francouzsky si popovídám hrozně ráda,“ svěřila se.

A taky prozradila, že si Florenta lustrovala. No, minimálně stejně pečlivě jako novináři. Co jsme se my přišli dozvědět, paní Petra už věděla.

„Byla to éra, kdy za klub hráli Rozehnal a Pauleta, nebo spíš radši změňme pořadí – Pauleta a Rozehnal,“ popíchla manžela, když byla řeč o Paris Saint Germain a časech, kdy tam kopal se slavným Portugalcem a Florent jim fandil.

Nakonec zvládla i pověstný překladatelský oříšek, když popisovala tradiční martinický sport – Yole (pro Středoevropana postačí vědět, že jde o závod tradičních lodiček s plachtou). 

Tak ještě jednou díky!