Bratři Luhoví mají pravdomluvnost v krvi

Osobnost Deníku

Jakub Bolf se vrátil do Třince. Co řekl o strýci Reném, legendě Baníku?

Pomoci Třinci vyhrát MSFL a posunout ho o stupínek výš přišel na startu jara krajní…

Přečíst článek >

Třiačtyřicetiletý bývalý útočník má za sebou pestrou hráčskou kariéru. Devětkrát oblékl reprezentační dres, byl jedním z prvních slovenských fotbalistů, kteří po revoluci získali angažmá v Rakousku. Stal se králem střelců jak ve federální, tak i samostatné slovenské lize.

Nyní vede z pozice hlavního kouče ambiciózní fotbalový klub Třince. Sní o tom, že by právě tohle angažmá mohlo být pro ně odrazovým můstkem do české nejvyšší soutěže. „Práci v Třinci beru jako velkou výzvu,“ říká rozhodným hlasem Lubomír Luhový, který v létě neúspěšně kandidoval na post předsedy slovenského fotbalového svazu.

Jak jste se vlastně do Třince dostal? Spíše to vypadalo, že koketujete s funkcionářskou dráhou…

Jednoduše mi volali z Třince, že hledají trenéra. Rozhodnutý jsem byl hned, taková nabídka se neodmítá. Druhá nejvyšší soutěž v Čechách má kvalitu, hraje v ní řada dobrých týmů, ať už je to Jihlava, Žižkov nebo Sokolov. Nechci na nikoho zapomenout nebo dokonce urazit.

Je v ní sedm kvalitních mužstev. Velká města, vyrovnané rozpočty. V zahraničí jsem jako trenér ještě nepůsobil, takže mě to lákalo zkusit. Angažmá v Třinci beru jako velkou výzvu, to bych chtěl zdůraznit.

V posledních volbách jste byl jedním z kandidátů na post předsedy Slovenského fotbalového svazu. Zvažoval jste konec trenérské kariéry?

Jsem zastáncem vojenské strategie. Vyzkoušet se má všechno, pro mě to byla další cenná zkušenost a nic na tom nemění ani to, že jsem při volbách neuspěl. Viděl jsem fotbal zase z jiného úhlu, což se mi může v budoucnu hodit. Ono se přece říká, že člověk se učí celý život. Já tedy fotbal znám z funkcionářské, trenérské, manažerské i hráčské stránky. Kandidatura přišla dříve než nabídka z Třince, takže dva týdny na mě čekali. Při tom, jak byly ve volbách rozdány karty, jsem už věděl, že nezvítězím.

Podáte kandidátku znovu, nebo tato jedna zkušenost stačila?

Mou prioritou je trenérská kariéra, nepopírám ale, že v budoucnu se k funkcionařině vrátím. Ta práce mě láká.

Jako hráč jste byl hodně úspěšný. V roce 1990 jste se stal nejlepším federálním střelcem, totéž se vám povedlo o osm let později na Slovensku. Zahrál jste si i za reprezentaci, přesto ve vaší rodině jste až ten druhý. Slavnější byl bratr Milan, jaké to bylo, žít v jeho stínu?

Osobně jsem necítil, že jsem žil v jeho stínu. Jsem o čtyři roky mladší, takže se čas od času stávalo, že jsem to měl na talíři, že je brácha lepší. Milan byl v každém případě lepším fotbalistou, hrál dlouho v reprezentaci, prosadil se i v zahraničí. Já jsem ale byl typologicky jiný hráč. Jak říkám, žádný komplex jsem neměl, v tomto směru jsem byl absolutně vyrovnaný.

Svou kariéru hodnotím pozitivně. Nebyl jsem hráč pro Real Madrid. Už jako hráč a nyní i jako trenér jsem vždycky sázel na lásku a vztah k fotbalu. Ten byl a je promě absolutní prioritou. Pokud někdo vztah nemá nebo to cítí jinak, je to špatně. A nemá v mém týmu co dělat. To je věc, kterou celý fotbalový život ctím.

Rozebíráte s bratrem fotbal?

Často se potkáváme, tím, že se otevřely hranice, je to jednodušší, potkáváme se docela dost i na Slovensku.

Na rozdíl od vás se ve fotbalovém dění neangažuje. Není to škoda?

Často jsme se na toto téma bavili. Chtěl jsem, aby využil své možnosti, respektive kontakty, a aby vstoupil do fotbalu, on ale nechtěl a nechce.

Bratr byl velkým kritikem poměrů v českém fotbalu. Fanoušci jeho kritické názory milovali. Vás osobně pro změnu označili zlobivým dítětem slovenského fotbalu. Mají to Luhoví v krvi?

Tady budu mluvit hlavně za sebe. Jsem člověk s vlastním názorem, a když devadesát devět procent národa tvrdí, že je to červené, a blbci tvrdí, že je to černé, já nechci být ten černý blbec. Chci být ten červený s vlastním názorem, i když vím, že mi to může svým způsobem uškodit. Jsem zastáncem toho, že ve fotbale má být pořádek, když v něm není, dělají ho hlupáci, a to mi vadí.

V minulosti jste na Slovensku hrával za Inter Bratislava a Púchov. Oba tyto kluby svého času hrály špičku, obzvlášť pak Inter. V současné době je ale všechno jinak. Licence Interu skončila v Senici a Púchovu hrozí ve druhé nejvyšší soutěži bankrot…

V případě Interu se jedná o sportovní vraždu. U nás na Slovensku těchto vražd bylo více. Zničil se tímto způsobem jeden velký klub. Jsem člověk velmi tolerantní, ale to lidem, kteří tohle udělali, nikdy neodpustím. Tyto lidi, kteří tímto způsobem dokázali zničit historii klubu, neuznám a nikdy uznávat nebudu.

Pojďme taky k Třinci. Máte za sebou téměř měsíc zimní přípravy, probíhá k vaší spokojenosti, nebo máte výhrady?

Začali jsme 3. ledna. Měli jsme v plánu zimní soustředění, věnovali se kondici. Podmínky máme standardní jako ostatní druholigové týmy. Chceme tým ještě doplnit.

Dá se tedy v Třinci očekávat ještě příchod nových hráčů?

Minimálně dva hráči přijdou.

Vzhledem k vaší národnosti a dřívějšímu působení se poohlížíte určitě i na Slovensku…

Nerozděluji národnosti. Hledám hlavně hráče na českém trhu, a samozřejmě i na Slovensku.

Jednou z nových tváří Třince je útočník Tomáš Mrázek. Bývalý mládežnický reprezentant, jehož kariéru zastavila účast v korupční aféře a následný dvouletý zákaz. Během svého trestu hrával v nižších soutěžích na Slovensku…

Trénoval jsem na Slovensku druhou ligu v Moldavě, už tehdy mě zaujal, když byl v kádru Púchova. Dal jsem mu nabídku, on se ale rozhodl zůstat nadále v Púchově a nyní jsem ho oslovil znovu. Dáváme mu šanci, aby se ukázal, navíc my máme v Třinci omezené prostředky, abychom si mohli dovolit nějakého drahého hráče.

Myslíte si, že kdyby Mrázek nedostal zmiňovaný trest, že by byl ve své kariéře dál?

Těžko říci. Kvalitu má, to bezesporu. Každý je za svůj osud a život zodpovědný sám. To, že udělal v životě hloupost, se může stát každému. Už to je za ním. Já ho chci povzbudit tak, aby byl plnohodnotným a platným hráčem pro Třinec.

Roman Brhel

Postřehy kanonýra Gijónu českému fotbalu chybí

Jako jeden z mála českých či slovenských fotbalistů se prosadil ve španělské lize. A to přesto, že nikdy nepatřil mezi vytříbené dribléry a mezi jeho přednosti se neřadila ani rychlost. Milan Luhový. Střelec k pohledání, člen klubu ligových kanonýrů (v dresech Slovanu Bratislava, Dukla Praha, Sportingu Gijón, AS St. Étienne a PAOK Soluň nasázel dohromady 137 ligových branek – pozn. red.) a starší bratr současného kouče druholigového Třince.

Luhový hned ve své druhé sezoně v Gijónu na pobřeží Biskajského zálivu, po MS 1990 v Itálii, kde pečetil vysokou výhru Čechoslováků nad USA, dosáhl v barvách Rojiblancos (přezdívka Gijónu, v překladu červeno-bílí – pozn. red.) patnácti ligových branek, což jej vyneslo ve střeleckém pořadí španělské ligy na 4. místo. Společně s tehdy mladým a nepříliš známým Luisem Enriquem, pozdější hvězdou Realu Madrid i Barcelony.

„Tehdy jsme si spolu na hřišti porozuměli, kromě branek jsme si oba připsali i spoustu nahrávek,“ vzpomíná Milan Luhový, který se ve Španělsku do střeleckých statistik zapsal dohromady třiadvaceti góly, což se doposud žádnému jinému Čechovi či Slovákovi v Primera División nepovedlo.

Osmačtyřicetiletý Milan Luhový zakončil kariéru v roce 1995 v belgickém St. Truidenu. Ale ani potom z fotbalu nezmizel. Stal se oblíbeným komentátorem fotbalových poměrů v Česku, což se líbilo fanouškům, ale už méně funkcionářům ze Strahova. Před dvěma roky se stáhl a rozhovory už poskytuje jen výjimečně.

Jisté ale je, že jeho postřehy a názory českému fotbalu chybí.

Martin Maceček