Z ničeho jsme upletli bič, řekl Lička po postupu Orenburgu mezi ruskou elitu

Z jakého důvodu jste šli do sezony bez přípravy?

Ruská liga po dohrání skončila 22. července, a druhá liga po sestupu začínala už 1. srpna. My a Samara jsme naskočili do rozjetého vlaku a na první zápas jelo jen deset hráčů, dva gólmani a tři kluci z béčka. Po sestupu se půlka mančaftu rozuteklaa celý srpen se to dávalo dohromady. Naproti tomu soupeři měli dost času na přípravu. Nakonec jsme z ničeho upletli bič a postoupili.

Postup byl tedy cílem?

Vedení chtělo návrat, ale řeklo se, že se uvidí v zimě, jak na tom budeme. Důležité bylo být aspoň blízko první čtyřky, jelikož třetí a čtvrtý tým jdou do baráže. My po podzimu měli 54 bodů, byli jsme třetí v kontaktu s prvními dvěma týmy, ale věděli jsme, že zima nám pomůže. Potrénovali jsme a doplnili o kluky, které jsem chtěl. Jaro tak bylo o něčem jiném. Ale také dost divoké.

V čem?

Hráli jsme co tři čtyři dny, během čtyř měsíců 26 ligových a tři pohárové zápasy. Do toho cestování, které si lidé v Česku neumí představit. Vždyť já měl za čtyři měsíce u Aeroflotu zlatou VIP kartu za nalétané kilometry. (směje se) V Premier Lize ještě máte výhodu, že létáte chartry, ale my museli vždy do Moskvy, což jsou dvě hodiny, a odtud dál. Do Tomsku to máte další čtyři hodiny, Omsk také, do Chabarovsku dokonce osm. Do toho extrémní časové posuny. Tov Česku, když jedete čtyři a půl hodiny autobusem, nadáváme, jak je to daleko, ale proti Rusku je to zlaté.

Co to dělalo s vámi?

Byl jsem z toho unavený, ale jde o hráče, kteří pak musí odehrát devadesát minut. Jen abych to popsal, tak hrajete v sobotu, což znamená letět ve čtvrtek do Moskvy. Na letišti přespat, v pátek se přesunete do města, kde hrajete, dáte trénink, v sobotu zápas, přespíte a v neděli cestujete celý den zpět. V pondělí a úterý lehký trénink, abyste zase ve středu mohl hrát doma. A ve čtvrtek letíte zase jinam. V tom to máme horší než hokejisté, kteří také dost cestují, ale ti odehrají v jednom tripu tři čtyři zápasy. A to ještě mohu být rád, že jsem v Orenburgu, mužstva z Východu to mají ještě horší. To si ale musíte prožít. Bláznovství. Proti tomu první liga je pohádka, protože je to vše do dvou hodin letu.

I proto si asi úspěchu ceníte, že?

Tyto podmínky jsou pro všechny stejné, a teď záleží na tom, jak jsou hráči schopni regenerovat, přepínat z únavy do zápasu, jak na to reagují. To se nám povedlo, protože letět do Chabarovsku je otázka třeba patnácti hodin, včetně čekání na letadlo v Moskvě. Pak zase zpátky a za dva dny hrajete doma. To je pak hodně o hlavě, mentální odolnosti, jak na to hráč zareaguje. Jestli hledá výmluvu, nebo řešení, jak sez toho dostat.

Baník povede Smetana i v příští sezoně, místo Daňka přichází Galásek

U vás asi platila první možnost.

Povedlo se to. Dokonce mi snad někdo říkal, že jsme udělali venkovní rekord. Uhráli jsme 47 bodů, jen dvakrát z 21 zápasů jsme prohráli. Během podzimu jsme se s tím rvali, žádný velký fotbal, ze zabezpečené obrany, defenzivně. Na jaře už to bylo jiné. Z posledních patnácti zápasů jsme dvanáct vyhráli, jen jednu remízu proti devíti podzimním, což bylo velké plus. A zlepšili jsme se v herních věcech. Soupeř se podřizoval nám, nikoli my jemu, byli jsme nebezpeční, dávali hodně branek a stabilizovali sestavu.

Zdá se, že vám Východ svědčí…

Ono je to jednoduché, já nikde jinde netrénoval. (usmívá se) V Česku o mě asi nikdo zájem nemá, tak jsem zkusil Východ. Když to vezmu, trénuji jako hlavní kouč dva a půl roku, což je krátká doba. Ale šel jsem tady. Teď tedy bude Premier Liga, což je po boku portugalské či holandské ligy druhý sled hned za tou silnou pětkou. Jasně, možná se na Východ dívá někdo skrz prsty, ale když se člověk podívá na stadiony, zázemí a podmínky, které tu kluby mají – i ve druhé lize – tak Česko by mohlo mnohdy závidět.

Proč o vás není z vašeho pohledu v Česku zájem?

To se mi těžko popisuje. Ale mohu říct dobrý příklad. Mám kamaráda Petra Rumana, který se mnou hrál v Baníku a kopal první i druhou bundesligu v Mohuči. Nyní je trenérem, myslím si, že šikovným, pracovitým, působí v Německu a už řadu let tam funguje velmi dobře. Nikdo ho ale od nás neoslovil, to mi připadá jako taková česká malost. Přece tak, jako si vyhledávám typologicky hráče, měl bych podobně přistupovat i k trenérům. A tady mluvíme o Německu, jedné ze zemí, ke kterým vzhlížíme. Je někdy sranda, jak se u nás točí pořád ti samí trenéři, čímž nechci říct, že by byli špatní. Pokud ale chce někdo něco změnit, měl by se poohlédnout dál. Neznamená to ale, že ohrnuji nos nad Českem. Naopak. Jsem Čech, vyrůstal jsem tu, hrál jsem tu, takže i mé přání je vrátit se domů. Potěšilo by mě to. Ale teď? Nevím…

Jaké jsou tedy vaše ambice?

Je to vždy o výsledcích. Ať chceme, nebo ne. Když je máte, možnost přijde. Na druhé straně, upřímně, jako čeští trenéři nejsme vyhledávaným zbožím na Západě. To si nalijme čistého vína. To už musíte být někdo, jako třeba Ivan Hašek, který ve Štrasburku hrál, pamatovali si ho a pak dostal možnost trénovat. Kdyby Petr Čech chtěl být trenér, měl by pootevřená dvířka v Anglii. Víc než nějaký Lička z Ostravy. Proto je pro mě možná schůdné jít touto cestou, uspět ve východní Evropě,a pokud by se podařilo posunout se do předního mužstva Premier Ligy, mohlo by z toho něco být jednou i na Západě.

Vidíte cestu skrze úspěchy v Bělorusku či druhé ruské lize jako dobrý začátek?

Dostat se do Ruska není jednoduché. Já tu jsem jen tím, že jsem vyhrál běloruskou ligu a superpohár. Jinak by po mně neštěkl ani pes. A nejde jen o mě. Třeba můj asistent Peter Leven je z Ostrovů, kde je trenérů moc. Sám říká, že je těžké dostat práci v Anglii nebo ve Skotsku, a že každý by měl zkusit hledat i tyto východní štace. Ne každému se chce, navíc mnozí si myslí, že práce přijde automaticky. Nepřijde. Půl roku netrénujete a rychle se na vás zapomene. Kdo si dnes vzpomene, že jsem vyhrál běloruskou ligu? Já. Možná ani můj syn ne. (usmívá se)

Smutný konec. Mena, historicky první Španěl v Baníku, se vrátil předčasně domů

Jak jste se dostal do Orenburgu?

Loni mě klub kontaktoval ještě předtím, než dohrál ligu s tím, jestli bych měl zájem i při sestupu. Já s tím problém neměl. Chtěl jsem odprezentovat svou práci a dnes si mohu říct, že moje mise byla úspěšná. Tím spíše, že jsme nebyli favoritem. I po životní stránce mi to vyhovuje. Ležíme kousek od Kazachstánu na řece Ural, jsou tu v podstatě jen dvě roční období. V létě je snad čtyřicet stupňů, zatímco v zimě i minus třicet. Ale lidé na fotbal chodí, mají ho rádi, jsme spíše malý rodinný klub. Jako u nás třeba České Budějovice nebo Pardubice.

Jako Čech nepociťujete ani pře na diplomatickém poli, které v posledních týdnech jsou s Ruskou federací a hodně se o tom mluví?

Nevšímám si toho, mě politika moc nezajímá. Přece jen z toho už je člověk unavený, teď ještě vše v souvislostis covidem. Samé vymýšlení zákazů a tak. Omezovaní jste byli možná vy v Česku, já tady nikoliv, byť ano, vím, v Rusku si asi nikdy nebudete moci říkat, co chcete. Tím ale neříkám, že tu covid není, sám jsem ho podle testů měl, naštěstí průběh byl nulový. Lidé tady mohou do kina, na stadiony už asi osmdesát procent kapacity, děti sportují a vyjma tří podzimních týdnů chodí do školy. Ale chápu, kde mířila otázka.

Povídejte…

Myslím si, že to, co se děje mezi politiky, lidé nevnímají. Jeden vyhodí osmnáct diplomatů, ti zase dvacet, takže je to úsměvné. Jako dvě děti, které se perou o hračky. Radši o tom nechci slyšet, chci mít svatý pokoj. A když se mi něco nelíbí, mohu se sebrat, a jet pryč. Proto říkám, že člověk se nesmí bát.

Jak to myslíte?

Často slýchám, že lidé váhají, pochybují, nebo říkají: „A co já tam budu dělat?“ Já si sbalím pár švestek a jedu do Běloruska, nebo teď do Orenburgu. A uvidím. Neřeším, kde to je, jak tam budu fungovat. Jako se o Americe říká, že je to země neomezených možností, tak stejné je to asi i tady. Jsou tu chudí, pak bohatí, možná tu chybí střední vrstva, ale holt to tak je.

Už víte, co bude dál? Hodláte pokračovat v Orenburgu?

Dobrá otázka, smlouva mi končí. Samozřejmě o prodloužení se budeme bavit a jednat. Já chci, oni asi také, tak teď je to o tom najít společnou shodu na financích a složení kádru, protože postup do Premier Ligy je skok. Čtyři pět nadstandardních hráčů by to chtělo. Vše je otevřené. Třeba se spolu za měsíc budeme bavit, jak mám podepsáno v Česku. Člověk nikdy neví.