Nyní se vrátil na místo, kde zažil spoustu slávy a radosti. V exkluzivním rozhovoru pro Deník v restauraci areálu Širůch zavzpomínal na dobu, kdy ničil jednoho protivníka za druhým. Ale také tam, kde se nedohodl na podpisu nové smlouvy a zřítil se do fotbalové propasti. Ale pěkně od začátku…
Odchovance Frýdku-Místku si v Kyjově vyhlédl tehdejší kouč Starého Města František Komňacký a v létě 1998 přestoupil do Synotu. „Často jezdil na naše zápasy, protože odtamtud pochází. Když mi střelecky vyšel jeden půlrok, tak si mě vzal sem. Na vojně jsem měl ještě bezstarostný život,“ vybavuje si své začátky Kowalík.
V sezoně 1999/2000 pomohl Synotu deseti trefami k postupu do první ligy. Také v nejvyšší soutěži začal stylově. Ve druhém kole v Drnovicích nejprve pomohl k premiérovému triumfu a ve čtvrtém se v televizním zápase s Plzní blýskl hattrickem. „Vybavuji si to přesně. Kromě tří gólů jsem měl ještě asistenci. Vyšlo mi to parádně,“ vzpomíná i po letech rozený ostrostřelec, jenž první sezonu dokončil na 12 brankách.
Velké zápasy, životní zážitky
Všechno šlapalo nad očekávání. Ač jako nováček, Synot si počínal sebevědomě a naháněl protivníkům hrůzu. Aby ne, pozdějšího mistra pražskou Spartu na nedobytném Širůchu pokořil 2:1 a na podzim doma nepoznal hořkost porážky. „Než nás přečetli, tak nás ze začátku hodně podceňovali. Hráli jsme pěkný kombinační fotbal. Potom už to bylo složitější. Dnes už se fotbal hraje trochu jinak. Ještě jsme tehdy hrávali na stopera, nyní se už hrává se čtyřmi obránci v řadě. V jednu dobu jsme byli dokonce první v lize,“ vrací se proti proudu času.
Tajemství ligové štiky byla především v kolektivním duchu a týmovém pojetí hry. Na vše dohlížel přísný kouč František Komňacký. „Všechno bylo parádní. Hráli jsme dobrý fotbal a byla tady dobrá parta. Od Libora Soldána a Miry Hlahůlka, což byli zkušení kluci, po ty mladší, kteří získávali zkušenosti. Fungovalo to a tehdejší období bylo nejkrásnější, jaké jsem zažil,“ tvrdí Kowalík.
Ligový ročník 2002/03 si podmanil 16 trefami a stal se králem střelců. První gól dal přitom až v sedmém kole proti Brnu a rovných šest gólů vstřelil z pokutových kopů. „V koncovce jsem měl hodně štěstí, balony se ke mně odrážely. Navíc jsem proměnil i několik penalt. Přitom sezonu předtím jsem dal na podzim jedenáct gólů a na jaře jen jeden,“ zdůrazňuje podsaditý útočník, jemuž spousta lidí vyčítala nadváhu a málo píle.
V letech 2001 až 2003 Kowalík odehrál všech 14 zápasů v poháru Intertoto, kde Synot narazil na francouzské týmy Stade Renes a Sochaux nebo německý Wolfsburg. „Mám velké zážitky. Třeba jsme přijeli do Wolfsburgu a zrovna otevírali nový stadion, takže jsme tam hráli jako úplně první. Tehdy z toho udělali velkou show před čtrnácti tisíci diváky,“ loví v paměti.
Nebo ve stánku Route de Lorient v Renes hráli před třináctitisícovou návštěvou. „V poháru jsme nasbírali zkušenosti, které jsme pak zúročili v dalších sezonách. Ale věhlasnějších soupeřů jsme se nebáli. Spíš jsme z nich měli respekt. Přece jen jsme nastoupili proti týmům z Francie a německé bundesligy,“ ví střelec.
Zájem zahraničních klubů jej ovlivnil
Jenže následoval tvrdý pád z výšin, z něhož se nikdy nevzpamatoval. Na konci ročníku 2003/04, kdy kraloval tabulce střelců, dosahovala podle tehdejších médií jeho cena na trhu jednoho milionu eur. Hlavu mu řádně zamotal údajný zájem tuzemských i zahraničních klubů. Přestupní lasa přiletěla z ruské Jaroslavle, německého Cottbusu, ostravského Baníku nebo Liberce a dalších klubů. Proto v létě odmítl podepsat ve Starém Městě nový vylepšený kontrakt a tvrdohlavě stál o odchod. Přitom by si prý podle časopisu Hattrick přišel na 700 tisíc korun ročně. V případě, že by Synot uhrál čtyřicet bodů a on by nastřílel deset gólů, obohatilo by se jeho konto o dalších 900 tisíc. Za každou další branku by si pak připsal 15 tisíc.
„Dnes již vím, že to byla obrovská chyba, která byla osudová. Pořád mi to někdo připomíná. Je to pro mě zvláštní téma. Nešlo ani o pana Valentu, že se s panem Hastíkem nedomluvili. Kolem sebe jsem měl pochybné lidi, kteří mě tlačili, abych novou smlouvu nepodepisoval. Slibovali, že mi seženou angažmá v zahraničí, což mě ovlivnilo. Ale byl jsem mladý a nezkušený a nechal jsem za sebe mluvit jiné lidi,“ lituje Jiří Kowalík mladické nerozvážnosti.
Byl dokonce na návštěvě v Cottbusu, v klubu druhé bundesligy, a český útočník Jiří Kaufmann mu nastínil podmínky, které mu učarovaly a zamotaly hlavu. Prý by pobíral plat 450 tisíc korun měsíčně. „Nechápu dodnes, proč mě tam vůbec vyslali a jak se lidé kolem mě chovali. Například můj manažer Zíka. To jsou věci, které jsem dodnes nepochopil, ale ve fotbale jsou asi úplně běžné. O tom bych mohl napsat knížku,“ poodkrývá Kowalík zvláštní souvislosti pádu z výšin.
Dostal nálepku „zlobivého dítěte“, které se již nikdy nezbavil. „Ale mně to nevadilo a nevadí. Problémy vždycky byly, jsou a budou. Některé se dostanou ven, jiné zůstanou utajeny. Fotbalista nesmí být hodný, ale nesmí to přesáhnout veškeré meze, což jsem nepřesáhl. Protože by se mnou jinak zametli,“ myslí si Kowalík.
Půl roku trénoval individuálně a v zimním přestupním termínu sezony 2003/04 odešel do Teplic, kde odehrál prvních pět zápasů, přesto již cítil, že není v pohodě. Když se dostával do své obvyklé formy, přišlo první zranění, po kterém se však dokázal vrátit. Jenže po několika dalších utkáních si poranil koleno, které si vyžádalo operaci. „Už jsem se vezl. Ale největší zlom přišel v Brně, kdy jsem se opět do toho dostával, cítil jsem se čím dál lépe a přišel zápas v Příbrami, kde jsem si přetrhl křížový vaz, což mi ukončilo vrcholovou kariéru,“ líčí tichým hlasem. „Dnes se po přetrženém vazu do formy opět dostanete. Jen jsem byl trochu jiný typ, bylo to trochu složitější a už jsem se nevrátil,“ krčí rameny 32letý vyhaslý talent.
Přitom podle jeho názoru jej problémy od fotbalu neodradily a potřebnou vůli na návrat měl pořád. Jenže jej nebrzdily jen zdravotní problémy, ale i administrativní chyby teplického vedení. „Zapomněli mi zrušit hostování v Brně. Jel jsem s Teplicemi na zápas do Olomouce, ale byl jsem pořád hráčem Brna. V létě jsem měl přestoupit do Zlína, ale v neděli, den před koncem přestupního termínu, mě nechali hrát za béčko. Už jsem se stěhoval, byl jsem na cestě do Zlína, ale volali mi, že se musím vrátit, nebo odejít na hostování. Byla tam spousta problémů, které mě štvaly,“ povzdechne si Jiří Kowalík.
S přetrženým vazem obvykle hráči marodí půl roku, Kowalík chyběl deset měsíců. Proto zranění nebylo hlavním důvodem obří pauzy. „Byly to hlavně chyby, které se staly v Teplicích. Za pět měsíců jsem mohl hrát, ale neměl jsem kde. Celou sezonu jsem musel dokončit v Teplicích, ale přitom jsem byl hráčem Brna,“ vysvětluje zapeklitou situaci.
Kontroverzní hlasy, že jej severočeský klub zanedbal, však odmítá. „Až takovou vinu bych jim nedával. Byla to administrativní chyba, která se stane. Problém je, že v mém případě se to stalo dvakrát, což bylo hodně nepříjemné,“ svěřuje se.
Restart gólostroje se nepovedl
Stále se však podle svých slov chtěl vrátit. Pořád měl chuť, přestože pád byl bleskový a bolestivý. „Rok o mně nikdo nic neslyšel ani nevěděl. Snažil jsem se vrátit, ale už to nešlo. Dodnes si pamatuji, jak mě trenér Vlasta Mareček po operaci postavil na posledních patnáct minut do zápasu s Plzní. Přitom jsem o dva dny dřív hrál za béčko. Tehdy jsme se bavili, jak je fotbal rychlý. Dvakrát se to tam odrazilo přede mnou, dali jsme dva góly. Kdybych stál o kousek vedle, tak bych góly dal já a další den by se psalo o mém návratu. Centr tehdy ale líznul Tomáš Hunal a pak to tam těsně přede mnou někdo dorazil. Jsem flegmatik, takže přejdu hodně věcí rychle a nezaobírám se jimi. Zvládal jsem to. Takový je život,“ ušklíbl se Kowalík.
Po dvou strastiplných letech se pokorně vrátil na Slovácko, kde se opět pokusil restartovat rozjíždějící gólostroj. Jenže odehrál pouze posledních 15 minut ligového domácího zápasu proti Liberci a zároveň poslední čtvrt hodinu vrcholové kariéry. Následně odešel do Mutěnic a Fulneku hrajících MSFL. „Bylo to v situaci, kdy jsem musel něco dělat. Nebylo to o tom, jestli mě to baví, nebo nebaví. Ale když se nedaří, tak je to horší a horší,“ uznává.
V ročníku 2008/09 se „schoval“ do zlatého dolu nižší rakouské soutěže na úrovni krajského přeboru v klubu Eggenburg, kde v 28 zápasech vstřelil 14 gólů. „Šel jsem tam v době, kdy mě fotbal ještě živil. Jeho kvalita je tam na nižší úrovni než u nás, ovšem paradoxně se tam bere více peněz. Kdybych nešel do Rakouska, skončil bych mnohem dřív a hrál bych fotbal jen pro radost. Dvakrát v týdnu bych si zatrénoval a v sobotu hrál zápas. Proto mě v současnosti fotbal ještě baví, ale na vrcholové úrovni mě to na konci přestávalo, nechci říct bavit, ale naplňovat,“ přiznal Kowalík.
close
zoom_in
V současnosti nastupuje za Kněžpole, malou vísku na Uherskohradišťsku hrající I. A třídu. „Měl jsem možnost jít v zimě zpátky do Rakouska, ale domluvil jsem se s Kněžpolem. Pomohli mi, takže jsem je nechtěl podrazit. Pokud to půjde, chtěl bych hrát dál, přestože kotník po operaci cítím pořád. Proto již nemohu tolik střílet, protože mi oteče a dva dny bolí,“ poukazuje na přetrvávající zdravotní problémy.
Proto již ani ambice nemá přehnané, i když ve 32 letech hrají obvykle jeho vrstevníci nejvyšší soutěže. „Zkusit bych to ještě mohl, ale do ničeho se netlačím. Musel bych začít víc trénovat, přizpůsobit tomu denní režim a nevím, jestli by zvládlo tělo zátěž. Problémy s kolenem cítím dodnes. Nevím, jestli bych na takové úrovni odtrénoval šest tréninků za týden a ještě odehrál zápas. Třeba by si zvyklo, ale nebylo by to tak rychlé,“ neskrývá obavy.
Slovácký kraj si zamiloval
Přestože se s tehdejším vedením Synotu nerozešel zrovna v dobrém, současné Slovácko sleduje a drží mu palce. „Letos jsem byl na fotbale jen párkrát. Nyní mně to nevychází časově. Ale sleduji zápasy doma na internetu. Přeji jim, aby se zachránili a dařilo se,“ vzkazuje Kowalík.
Ovšem společně se vzpomínkami je v kontaktu i s tehdejší slavnou partou, se kterou dobýval českou nejvyšší soutěž i evropské poháry. V jeho telefonním seznamu nechybějí jména jako Petr Drobisz, Pavel Němčický, Michal Meduna, Jan Rajnoch. S Miroslavem Hlahůlkem dokonce ještě nyní válí v Kněžpoli. „Většinou před Vánocemi se sejdeme a zamíříme třeba do sklípku. S většinou kluků se potkávám a jsem v kontaktu. Ale i s dalšími kluky ze Synotu i Slovácka, kteří bydlí tady v okolí,“ prozrazuje.
Přestože je původem ze Slezska a ve Frýdku-Místku stále bydlí rodiče, Kowalík se na jihovýchodní Moravě zabydlel a na slovácký kraj nedá dopustit. „Jsem tady již přes deset let, bydlím tady s manželkou. Od té doby, co jsem sem přišel, tady kousek od Širůchu bydlíme. Už jsem si zvykl. Zdá se mi, že je to lepší kraj než na severu. Těžko by se mi zvykalo na jinou mentalitu lidí,“ poukázal hlavní důvod setrvání.
Za působení ve vinařských Mutěnicích si zamiloval víno. Proto se společně s manželkou věnuje rodinné vinotéce. „Trochu jí pomáhám a starám se o chod vinotéky. Jinak nedělám nic,“ přiznal Jiří Kowalík.
