Rodák z Jakartovic se slovenskými kořeny rád ale také relaxuje na chalupě ve slovenské Pohorelé, kde má mimochodem pestrou sbírku dresů. S manželkou Annou, se kterou se poznal na dovolené v tehdejší Jugoslávii, mají dvě děti a radost jim dělají čtyři vnoučata. Jako hráč to dotáhl do krajského přeboru v barvách Brumovic. O fotbale dokáže mluvit hodiny, je studnou na zážitky.

Je vám jednasedmdesát, ale je vidět, že bez fotbalu žít nemůžete…
Fotbal je mým smyslem života. Mám ho rád. Rodina si na to zvykla. Raději chodím na fotbal, než bych měl sedět doma za pecí. Navíc stále jsem fotbalově činný, mám na starosti rozhodčí. Jelikož jsem předsedou Komise rozhodčích Moravskoslezského krajského fotbalového svazu, z tohoto titulu je mou povinností sledovat rozhodčí přímo na utkání. Sice dostávají známky, ale nejsme filatelisté. Pokud někoho navrhne komise, aby šel výše, musíme jeho pískání nastudovat. Kromě toho se na zápasech potkáte s řadou zajímavých lidí. Člověk si tak stále obohacuje život.

Býváte také pravidelně vídán na zápasech Slezského FC Opava, dokonce vlastníte jednu klubovou akcii.
Byl jsem už akcionářem za dob pana Milana Pouby, mimochodem člověka, kterého společně s Aloisem Som᠆mrem a Josefem Hájkem považuji za lidi, kteří nejvíce v minulosti opavskému fotbalu pomohli. Právě syn pana Hájka mi nabídl k odkupu jednu akcii. Udělal jsem si radost, vím, že jedna akcie nic neznamená, jsem ale součástí klubu. Fotbalem žiji, fotbalem umřu.

Na začátku loňské sezony jste ale přestal na fotbal chodit. Na téma SFC s vámi nebyla moc řeč…
Šlo o období, kdy se SFC vydal po špatné koleji a vypadalo to, že ten vlak po ní pojede dál. Naštěstí ale nevykolejil, našli se lidé, kteří to s klubem myslí dobře, včetně opavského primátora Tomáše Navrátila. Je vidět, že mu na klubu záleží. Opava opět začíná mít respekt. V osobě Jaroslava Rovňana našel klub dobrého ředitele, který jej velmi dobře zná a využil zkušeností, které nabyl při spolupráci v Jakubčovicích s panem Josefem Hájkem st. A mohu jmenovat další, jako jsou Lumír Sedláček, Radoslav Kováč i Zdeněk Pospěch, kteří jsou lidmi na svých místech. A když se po konci kariéry stane Pavel Zavadil sportovním ředitelem, nebudu se o budoucnost Opavy bát. Hodně si vážím i práce bývalého manažera Aloise Grussmanna. Těší mě také velmi dobré vztahy s OFS Opava pod vedením předsedy Miroslava Zálohy a jeho místopředsedy René Černohorského, který je zároveň předsedou komise mládeže. Musím říci, že na mě udělali velký dojem také opavští fanoušci, s řadou z nich se znám osobně a z atmosféry, kterou dokáží vytvořit, naskakuje husí kůže.

Pojďme k vaší osobě. Fotbal jste sám hrával, ale známý jste hlavně jako rozhodčí. Určitě máte řadu vzpomínek na dráhu rozhodčího…
(usměje se) Těch je. Byly zápasy, na které nejde zapomenout. Třeba na ten z úplných začátků, jak mě inzultovali v Březové lahví s pivem.

Můžete být konkrétnější?
Šlo o zápas, ve kterém Březová hostila Brumovice. Vítěz mohl postoupit do I.B třídy. V Březové jsem měl na čarách laiky. A domácí laik zvedl praporek, když dal jeho tým gól. Tento gól jsem neuznal a vzniklo tím peklo. Odcházeli jsme do kabin, trefili mě lahví plnou piva. Nebylo to příjemné, ale i takový byl fotbal. Velkou zkušeností poté pro mě bylo derby Slušovice – Gottwaldov.

Tam se událo co?
Šlo o velké derby, stadion byl narvaný a já jsem asi po osmi minutách zapískal pokutový kop proti domácím, kdy domácí brankář měl míč pod kontrolou, avšak násilně vrazil do hráče soupeře. Nařídil jsem penaltu, gólmanovi dal ještě žlutou. Slušovice na to nebyly zvyklé. Domácí hráči mě naháněli po pokutovém území, rozdal jsem jim další tři žluté. Nakonec bylo rozdáno asi devět žlutých a tři červené karty. Všechny tři červené dostali hosté. Domácím se podařilo vyrovnat na 1:1. Po utkání bylo peklo, lítali novináři. V tisku se psalo, že Ozaniak se špatně vyspal. Delegát Vladyka mě ale hodnotil dobrým výkonem.

Určitě ale máte i pozitivní zážitky.
V paměti mi utkvěl zápas mezi Zbrojovkou Brno a Slavií Praha, který se hrál za Lužánkami, tehdy Brno trénoval Dobiáš a Petržela Slavii Praha. Dostal jsem důvěru, i když jsem nebyl ligový rozhodčí. Hrálo se před dvaadvacetitisícovou diváckou kulisou. Utkání skončilo remízou 1:1. Na penalty vyhrálo Brno, když za Slavii první penaltu neproměnil Pavel Kuka. Jako delegát jsem pak byl nominován na pražské derby mezi Spartou a Slavií. Za mé éry byl na vše jen jeden delegát, bylo to celkem náročné.

Za vaší éry nebyl žádný VAR a podobně. Sudí nebyli pod takovým drobnohledem….
Za naší éry se říkávalo, že zápasy jsou točeny na „dřevěnou kameru“ a ta se většinou na konci zápasu rozpadla. Kontrola byla hlavně na delegátech. Ještě k tomu VARU, je si třeba uvědomit, že i v něm sedí zase jenom lidé.

V dnešní době si rozhodčí vydělají podstatně více peněz, něž tomu bylo v minulosti, že?
Bral jsem ve druhé lize jako hlavní 170 korun a 120 jako pomezní. Dnes sudí tvoří týmovou práci. Na zápas přijíždí tým. Týmově jsou hodnoceni. Mladé sudí máme v akademiích, učíme je podle vzdělávacího programu UEFA.

Kam jste to dotáhl až v roli rozhodčího?
Do druhé nejvyšší soutěže. Po rozdělení Československa jsem mohl pískat ligu, ale bylo mi už dvaačtyřicet, tak jsem kariéru ukončil. Byla mi nabídnuta funkcionářská činnost na okrese, kde jsem začínal jako předseda komise rozhodčích. Byl jsem členem výkonného výboru a následně jsem se stal předsedou komise rozhodčích v Ostravě, na tehdejším krajském fotbalovém svazu. Z titulu funkce předsedy jsem dělal v moravské komisi, jako člen rozhodcovské komise. Byl jsem členem komise rozhodčích v republice.

Dá se říci, že vaším druhým domovem je Slovensko.
Bylo a je. Rodiče pocházejí ze Slovenska, manželka taky, byla tanečnicí v tanečním souboru Mostar a nakonec si vzala dřevo, které netancuje. Máme chalupu v Pohorelé, kam jezdíme odpočívat, ale taky se to tam točí kolem fotbalu, našel jsem si tam spoustu kamarádů.

Na Slovensko za vámi jezdí také bývalý trenér reprezentace Pavel Vrba, který to tam má rovněž rád…
Pavla znám ještě z dob, když kopal za Havířov a já ho pískal. Když jsem dělal na komisi rozhodčích v Praze a on u reprezentace, jeli jsme spolu párkrát vlakem a padli si do oka. Navštěvujeme se, přátelství trvá pořád. Pavel je člověk, který má rád fotbal a je pravdou, že i na Slovensku se mu líbí. Dokonce jsem do kultury v Pohorelé zasvěcoval i Joela Kayambu.

Není žádným tajemstvím, že vaším velkým kamarádem je Roman Berbr, který je vnímán jako faktický vládce českého fotbalu. Čím to, že jste si k sobě takto našli cestu?
Začínali jsme spolu pískat a chodili po takzvaných třídách, kdy jste museli zvládnout druhou a třetí třídu. Měli jsme společné ubytování a sešli jsme se jak povahově, tak lidsky. Máme za sebou spoustu dobře odřízených zápasů. Naše přátelství vzniklo na základě fotbalu.

On vám dělal pomezního?
Tehdy to bylo trochu jinak. Jeden týden jsem ho měl na lajně já, druhý týden on mě. Tak to fungovalo.

Známé je vaše oslovení „brácho“.
Řeknu to jinak. Je to asi závist některých, že Roman Berbr je můj kamarád. Nemáme spolu dvojdomek. Pro mě je Roman člověk, který chce pomoci fotbalu. Mě někdo nazval černokněžníkem. K tomu řeknu ještě jeden postřeh. Řada fotbalových funkcionářů se vyloupla z rozhodčích, a to z jednoho prostého důvodu. Rozhodčí pro svou činnost musí znát všechny fotbalové řády, počínaje disciplinárním, konče soutěžním. To, co potřebuje funkcionář ke svému životu, rozhodčí zná jak otčenáš.

Ale očividně s Moravou má Roman Berbr problém…
On razí heslo: Morava se zlikviduje sama. On ji nezlikviduje, hlavně je mu to naprosto jedno. Moravu řídí kluby. Ptám se, kde je pak okres, kde je kraj? Nikde. Takhle to není nikde ve světě. Kluby jedou samy na sebe, jde jim hlavně o svůj vlastní zájem. Na valné hromadě nic neřeknou. Morava na valných hromadách nevystupuje jednotně. Morava nemá nikde žádné zástupce. Dnes je Roman Berbr druhým místopředsedou, jež má v gesci reprezentaci, která funguje a dosahuje výborných výsledků.

Řada lidí může namítnout, že Romana Berbra jako kamaráda obhajujete…
Obhajuji toho, kdo fotbalu rozumí a kdo chce pro fotbal dobro. Kdyby chtěl zlikvidovat Moravu, tak bychom kamarádi nebyli. Dokáže se bavit s každým, ale je řada lidí, kteří mu nedokáží oponovat. V tom je slabost moravských funkcionářů. Položím otázku? Kdo místo něj? Je nějaký schopný kandidát? Morava ztratila pozice a svůj neúspěch svalila na Berbra. Musíme se především podívat do svých řad, zda máme lidi, kteří si nechtějí hrabat jen na vlastním písečku, třeba pro svůj klub.

Není tomu tak dávno, kdy se propíralo v médiích, že jste s opavským primátorem Tomášem Navrátilem vyrazili na návštěvu za Romanem Berbrem…
Asi tak. Byť moje jméno bylo s touto návštěvou spojeno, tak nikdo se mě nedotázal na to, jaký byl její důvod. Řešili jsme řadu věcí, jednou z nich byly zápasy reprezentace v Opavě tak, aby se město zviditelnilo. Na 20. května letošního roku se nám podařilo na městský stadion přivést českou dvacítku s Polskem, bohužel koronavirová pandemie byla proti. Nicméně už nyní se mohou fanoušci těšit na zápasy ženského EURA U19, které proběhne v roce 2022. Ještě chci kritikům vzkázat, že opavský primátor nebyl jediný z Opavska, s kým jsem u Romana Berbra byl.

Povídejte…
Požádal mě pan Machovský (předseda Dolního Benešova a současný velký kritik Romana Berbra- pozn. autora), zda bych ho nevzal za panem Berbrem, jeho přání jsem vyhověl. Když dnes vidím, jak pan Machovský o Romanovi Berbrovi mluví, tak by se měl stydět. Už jen za to, že mě požádal, abych mu návštěvu domluvil. Pamatuji, jak na to spěchal, chtěl s ním mluvit hned. Přitom mu šlo jen o funkce, a to, aby mu Roman Berbr pomohl získat větší vliv na Moravě. Mým přáním pro další fotbalová léta je, aby funkcionáři přestali dělit fotbal na Čechy a Moravu, protože fotbal je v České republice jen jeden.