Tentokráte si přečtete rozhovor s Ladislavem Kubalákem, který vyšel v novinách v době, kdy se Valcíři po dvanácti odehraných kolech ocitli na druholigovém výsluní.

Velkou ikonou frýdecko-místeckých Válcoven se stal obránce Ladislav Kubalák.

Velkou ikonou frýdecko-místeckých Válcoven se stal obránce Ladislav Kubalák. foto: ARCHIV

HISTORICKÝ ROZHOVOR: Za deset let z I. B třídy do II. ligy

V autobuse seděl pravidelně na posledním sedadle. Vypadal stále ustaraně, jako by jeho myšlenky patřily nekonečně devadesáti minutám na hřišti. Ve fotbalové historii Válcoven plechu Frýdek-Místek by mohl bleskem napsat desítky stran. Neboť: Ladislav Kubalák zažil pět postupů. Z I. B třídy do II. ligy.

Začal kopat v žákovském družstvu Válcoven. Fotbalovou abecedu hltal i v dorosteneckém věku, časy vojenské prožil v Holešově a vrátil se ke svým barvám, když Valcíři válčili v I. B třídě. Tu soutěž tak trochu potupnou, neboť věčný rival Slezan byl výše, s trpkostí v ústech ochutnával jeden rok, pak tři roky hrál I. A třídu, dva roky krajský přebor, rok divizi, dva roky národní ligu a pak…vyběhl na druholigový trávník! A stále s odznakem Válcoven plechu na prsou!

V kádru druholigového překvapení z Frýdku patří k nejstarším. Narodil se 12. 5. 1944, má tedy nadsloužený rok za třetím křížkem. Jak je to možné?

Měl jsem štěstí. Žádný trenér mě neodepisoval jako staříka, dali mi šanci. Je jasné, že s přibývajícími lety musím trénovat stále více, stále tvrději, o životosprávě je zbytečné mluvit. Ale já ten fotbal mám strašně rád. Proto mu dávám vše.
Pracuje jako konstrukční zámečník přímo v provozu. Je pochopitelné, že má časové úlevy, ale když je na pracovišti, pak je jedním z těch chlapů, kteří makají. Proto, když skončí s fotbalem, nebude mít žádné problémy se zaučením. Jenom prostě bude tu svou práci dělat celých osm hodin. Stejně poctivě.

V čem vidíte příčinu mohutného nástupu válcovenského fotbalu?

Měli jsme štěstí na trenéry. Do krajského přeboru to byl Bedřich Šafl, po něm Eduard Fratrič, dnes Ján Zachar. To jsou fotbaloví fachmani, kteří hráči dokáží hodně dát, opravdu naučit. A také: mužstvo bylo stále vhodně doplňováno. V I. B třídě na I. A, v I. A na krajský přebor, v krajském přeboru na divizi, a tak to stále pokračovalo.

Ve fotbalové veřejnosti se o vás mluví jako o cizinecké legii…

Jaká cizinecká legie? Momentálně v základní jedenáctce hrají tři kluci, kteří jsou válcovenskými odchovanci. Barčák, Juřica a já. Není hodně mužstev, kde je domorodců více. A potom, každý, kdo k nám přišel, zapadl do naší zdravé party. A v té je naše síly, ty nejužší přátelské a kamarádské vztahy mezi hráči dělají velké výsledky.

Když Valcíři postoupili do II. ligy a začínali se Spartou, vyslovil své největší fotbalové přání – hrát v tom zápase alespoň několik minut. Nehrál jenom proti Spartě, hraje stále, mužstvo ho potřebuje.

Zápas se Spartou, to je pro mne největší zážitek mých fotbalových let. Na to nikdy nezapomenu. A teď, když jsme v čele tabulky? Ani ve snu nás to nenapadlo. Říkali jsme si, být čtrnáctí a zachránit se, to by byl úspěch. Dnes už prakticky zachránění jsme a já věřím ve 4. místo.

Za ta dlouhá léta na hřišti prošel kromě brankáře všechny posty. Dnes je pravým obráncem. Ve II. lize podle dosavadních zkušeností považuje za nejlepší levá křídla vítkovického Hodúra a libereckého Ulihracha. Nastupuje na hřiště a vždy si vzpomene na dvě holky doma a manželku Mirku, neboť jen jejich velké pochopení a psychická podpora mu dávají tolik síly, aby ještě zůstal a mohl hrát, být platným členem té velké party. A potom, až ucítí, že síly docházejí, pak odejde. Ale na stadion Válcoven plechu se bude vždy rád vracet.

Protože:

Je to můj oddíl, mé mužstvo. Dostal jsem od něho tolik krásných fotbalových radostí, že nikdy mu to nemohu vrátit. Rád pomohu v práci s mládeží, neboť vychovávat mládí, to je záruka úspěchu válcovenského fotbalu.

Pokračování příště…