„Muselo to být na jaře, už nebyl sníh. V půl jedné v noci nás zalarmovali k obrovskému požáru. Nebyly vidět plameny, ale ta neskutečně obrovská zář připomínala východ slunce. Jen jsme nevěděli, jestli je to na naší, nebo na polské straně. Pavel Babilon, perfektní znalec místních cestiček a terénů, přesně odhadl, že to nemůže být nic jiného než chata „Na Swiatowidu“ kousek za hranicí,“ líčil Vitásek s tím, že Babilon navigoval tatru k místu požáru.

Přijeli tam jako první. „Uviděli jsme neskutečné dílo zkázy. Chata už byla sesypaná, v plamenech stál akorát komín. Přiběhla ke mně majitelka, v zoufalství se mi vrhla kolem krku a strašně křičela „ratujtie mi mieszkanie!“. Říkal jsem si, že vše je ztraceno, ale potom jsem se rozhlédl a zjistil, že asi padesát metrů od hořícího objektu je dřevěný dům s hospodářským objektem. Na jeho střeše začaly tančit první plamínky – zřejmě je přenesl vít a žár od spáleniště,“ vysvětloval Vitásek.

KOZLŮV HASIČSKÝ POČIN
HLASUJTE ZDE

„Nejdůležitější bylo dostat se na půdu pod střechu, bohužel nikde nebyly žebříky a dveře ve vikýři byly zavřené na zámek. Tehdy udělal opravdu hrdinský čin Jan Raszka (vnuk nýdeckého hasiče, který kdysi jezdil s ruční stříkačkou taženou koňmi – pozn. red.). Rozběhl se a přeskočil obrovskou prohlubeň mezi břehem a střechou verandy. My jsme mu na provaze poslali hadici s proudnicí, on sekerou vysekal dveře a začal hasit,“ uvedl Jan Vitásek.

Dodal, že požár se nakonec podařilo uhasit, přestože na polské straně nebylo kde čerpat vodu. Nýdečtí hasiči pro vodu celou noc jezdili na českou stranu. Největší paradox přišel ráno, kdy na místo konečně dorazili polští policisté – prý se chovali jako „velcí šéfové“.

„Nepustili nás zpět cestou, kterou jsme jezdili, všechny české sbory musely jet v koloně mnoho kilometrů do Dolní Lištné, kde jsme překročili hranice,“ kroutil hlavou Jan Vitásek.