Sbor je zařazen jako Jednotka požární ochrany 5, která by měla pomáhat při zásazích především v rámci obce. Historie lubenských hasičů je však plná dramatických zásahů i po celém okolí.

„Zasahovali jsme například u požáru lesa na Kyčeře začátkem 80. let. Byl to velký noční požár, hořel asi tak pět set metrů dlouhý pás lesa. Oheň rozfoukával silný vítr a požár navíc propuknul ve velmi nepřístupném terénu. Měli jsme tenkrát zásahové vozidlo Tatra 805 s náhonem na všechna čtyři kola. Cestou k ohni jsme se prodírali takovým terénem, že auto chvílemi jelo jen po třech kolech. Kvůli bezpečnosti v autě zůstal jen řidič a jeden člen posádky, ostatní slezli a šli za autem pěšky. Když pak za světla řidič viděl, kudy projížděl, prohlásil, že kdyby to byl věděl, asi by tam nejel,“ zavzpomínal na dramatický zásah dlouholetý funkcionář a bývalý velitel 11. frýdlantského hasičského okrsku Jan Vochala. Les na Krásné pak zdolávalo mnoho jednotek profesionálních i dobrovolných hasičů po celou noc a stopy po požáru jsou na svahu patrné až dodnes.

Určitě nejsmutnější zásah lubenští hasiči zažili, když pomáhali při požáru sokolské chaty v Nové Dědině v roce 1981, kde uhořelo osm lidí včetně několika dětí. Poněkud kuriózní pak byly okolnosti zásahu u požáru horské chaty Solárka. „Byli jsme tenkrát zrovna na soutěži v požárním sportu ve Fryčovicích, když najednou přišla hláška, že hoří chata Solárka. K požáru jsme se tedy rozjeli rovnou ze soutěže,“ vyprávěl Vladan Wiej.

Bezesporu nejvtipnější je vzpomínka lubenských hasičů – pamětníků na to, jak jim shořelo hasičské auto. „Stalo se to v červenci 1961. Používali jsme tenkrát americké vozidlo Dodge s benzinovým motorem, které tu po válce zůstalo po americké armádě. Byl to takový žralok, mělo neuvěřitelnou spotřebu paliva, ale sloužilo. Jeli jsme s ním na ukázkové námětové cvičení do sousedních Janovic. Tam se ale při nastartování auto zničehonic vznítilo. Nikdo na takový náhlý požár nebyl připraven, takže než se nám oheň podařilo uhasit, auto shořelo. Šofér utekl. Měl sice opálené vlasy, ale jinak tuto nehodu přestál bez úrazu,“ pousmál se Jan Vochala.

Kromě samotných zásahů se členové sboru aktivně věnují i hasičskému sportu. „Máme stabilní sedmičlenný tým, se kterým už nejméně deset let jezdíme po hasičských soutěžích. Ročně se účastníme tak kolem čtyřiceti závodů a stále se lepšíme. Například v Moravskoslezské lize v požárním útoku jsme se před třemi roky v celkovém pořadí umístili šestí, před dvěma roky pátí, vloni čtvrtí a tento trend bychom chtěli udržet i letos a dosáhnout aslepoň na třetí příčku,“ pověděl Radan Wiej.

Hasičský sport na vysoké úrovni v Lubně však přitahuje nejen zdatné muže, ale i ženy a děti. „Požárnímu sportu už se věnuji sedm let a hodně mě baví. Zrovna minulý týden jsem také v Janovicích poprvé soutěžil za muže – a hned jsme vyhráli. Těším se, až budu moci s jednotkou vyjet i ke skutečným zásahům,“ pochlubil se třináctiletý Vladan Wiej junior.

„Asi tak před pěti lety sice mladých hasičů ubylo, ale tuto krizi jsme překonali a teď opět máme tři dětská družstva mladých hasičů. No a když děti na tréninky doprovázejí jejich maminky, hasičský sport se jim zalíbil natolik, že vloni vzniklo dokonce i soutěžní družstvo žen. Už za sebou mají i první soutěž, na které skončily šesté,“ prozradil Vladan Wiej.

„Jsme rádi, že je mezi sebou máme. Nejenže pomáhají například při organizací soutěží nebo při tréninku s dětmi, ale poslední dobou se také třeba všichni častěji scházíváme při posezení s kytarou a grilováním, což ve sboru utužuje dobré vztahy a pohodu,“ konstatoval starosta hasičů.