Pište pohádky: O statečném zemanovi a jeho sestrách, 2. část

Když se objali, řekla mu, že její muž je zakletý zlým černokněžníkem v zajíce. Jen v noci od západu do východu slunce je člověkem a také jejich děti. V černé věži zlý černokněžník krásnou princeznu, sestru jejího muže, střeží.

"Jiříku, jestli nás chceš vysvobodit, musíš jít dál, vyhledej mého bratra-vlka a ten už ti poví, co máš dělat. Já ti dám chlup z mého zaječího kožichu, a když bude nejhůř, hoď jej na zem a já ti přijdu na pomoc," řekl Jiříkův švagr zajíc. Jiřík poděkoval, rozloučil se a šel dále.

Pište pohádky: O statečném zemanovi a jeho sestrách, 1. část

Zanedlouho přišel k malému rybníčku a tam krásná paní prala prádlo a kolem ní pobíhala dvě malá vlčata. To byla Jiříkova sestra Bětuška. A také její muž-vlk dal Jiříkovi chlup ze svého kožichu a řekl: "Teď musíš, Jiříku, vyhledat našeho třetího bratra-medvěda a on ti cestu k černé věži ukáže." A opravdu.

Hned druhý den ráno potkal Jiřík na kraji lesa svou sestru Bělinku, jak tam spolu s dvěma medvíďátky sbírala jahody. Její muž-medvěd také podaroval Jiříka chlupem ze svého medvědího kožichu a šel s ním kus cesty až pod vysokou černou věž. "Dále už musíš sám, Jiříku, a pamatuj, zlý černokněžník má svůj život zakletý v kouzelném meči, který visí nad hlavou naší nebohé sestry, již vězní ve své věži."

Jiřík vešel do Černé věže, šel pomalu po točitém schodišti a cestou potkával podivné služebnictvo. Všichni sluhové a služky byli oblečeni v černém a žádný z nich nepromluvil ani slovíčko. Úplně nahoře ve věži náhle Jiřík vstoupil do nádherné komnaty, kde v posteli s nebesy našel spící dívku.

Vlasy měla zlaté jako slunce na letní obloze a tvář tak milou, krásnou, že se Jiřík do ní na první pohled zamiloval. Nad hlavou spící princezny visel obrovský meč. Jiřík věděl, že musí meč zničit, a to dříve, než se vrátí zlý černokněženík. Ale jak to udělat?

Speciál Deníku: Pište pohádky

Když chtěl přistoupit k loži spící krasavice, začal kolem postele plát oheň. I tu si Jiřík vzpomněl na dar švagra-zajíce, vzal chlup ze zaječího kožíšku a hodil jej na zem. V ten okamžik se změnil v zajíce a hbitým skokem přeskočil plápolající oheň. A zase se proměnil v Jiříka.

Jenže meč pevně držel mohutným řetězem přikovaným ke zdi. I tu si Jiřík vzpomněl na švagra-vlka a hodil vlčí chlup na zem. V tu chvíli se změnil v mohutného vlka s obrovskými vlčími tesáky a těmi překousl řetěz, který poutal meč. V tu chvíli se změnil v Jiříka.

Najednou uslyšel dusot a kde se vzal, tu se vzal stál před ním zlý černokněžník. Jiřík držel v ruce meč, věděl, že jej musí zlomit, protože v něm byl zaklet život zlého černokněžníka, ale sám to nedokázal.

Černokněžník se zle zasmál a už už se chystal mávnout kouzelnou hůlkou, když vtom Jiříka napadlo, že má ještě jeden, poslední chlup svého třetího švagra-medvěda. Hodil jej na zem a v tu chvíli se proměnil ve velkého silného medvěda, který svými mohutnými tlapami naráz zlomil zlověstný meč. Černokněžník vydal strašlivý skřek a rozplynul se v prach.

Máme splněno! Povedlo se nám potěšit děti

V tu chvíli se krásná dívka probudila, Černá věž se proměnila v nádherný zámek a naráz tu byly Jiříkovy sestry se svými dětmi a muži, všichni mu děkovali za vysvobození. Nejvíce však krásná dívka, princezna Jitřenka, kterou si vzal Jiřík za ženu.

Ale nevládli spolu na zámku, vrátili se na rodný statek, kde se Jiřík stal mladým zemanem. Žili tam šťastně s Jiříkovými rodiči, kteří měli velkou radost z návratu ztracených dcer, jejich dětí a mužů. Žili dobře, a jestli budete mít cestu Černým lesem, zastavte se na zemanském statku, kde dodnes žijí jejich děti.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec!

Autor: Žofie Zejdová