Pohádky květinové víly – kapitola 14. Slunečnicový ráj

Vidí i na vzdálené kopce porostlé zelenkavými stromy, jež tvoří malebnou krajinu. Sem tam si hodí pár droboučkých kamínků do protějšího jezírka, protože se povídá, že když si při tom něco přejete, tak se to vyplní. Jen si při tom musíte dát pozor, abyste neuhodili hodnou žabičku Henriettu, která jezírko obývá.
Slunečnicový ráj je častým návštěvním místem i pro romantické lidské duše, kteří sem rovněž chodí relaxovat. Ti neposední využívají okolní pěšiny k atletickým kouskům a běhají zde i v tom největším vedru. Sem tam se osvěží čistou vodou z jezírka.

Nedávno se stalo, že se k jezírku zatoulalo malé děvčátko.
„Copak je ti, holčičko?“ snaží se na uplakané děvče promluvit Henrietta, i když ví, že jí nemůže rozumět.
„Ztratila jsem se,“ odvětí dívka po chvíli.
Zaražená žába si holčičku prohlíží, nedá jí to a zeptá se, jak je možné, že jí rozumí.
„No, proč bych ti neměla rozumět,“ podivuje se.

„Protože obyčejní lidé mé řeči nerozumí,“ vysvětluje jí.
„Ale já nejsem obyčejná. Jsem víla. Jmenuji se Klárinka,“ řekne víla.
Až teď si žabička povšimne, že pod dlouhými vlasy má Klárinka opravdu uši jako víla. I její bleděmodré světlounké šaty tomu odpovídají.

Pohádky květinové víly – kapitola 13. Chráněná oblast květinové říše

„Nepoznala bych tě. Odpusť, Klárinko. Sem víly nechodí. Žijí v hlubokém lese. Jsem překvapená. Jsi první víla, která mě zde navštívila.“„Já vím. Když jsem s ostatními vílami tančila, tak jsem se zatoulala a ztratila se. Došla jsem až sem. Sama ještě neznám cestu nazpět,“ povídá a pozoruje Henriettu se smutným výrazem ve tváři.„Neboj se nic, Klárinko. Za chvíli přiletí čáp, který se vždy chodí do jezírka osvěžit. Řeknu mu, aby tě doprovodil domů.“„Dobře,“ přikyvuje Klára a nabízí žabce buchtu z ranečku.

Povídají si a povídají. Ani se nenadějí a čáp se už čvachtá v jezírku.
„Milošku,“ volá na něho Henrietta.
„Dneska je ta voda studená jako z podzemního pramene,“ otřepe se zimou a přichází k nim.
„Jen si nestěžuj, otužování ti prospěje,“ smějí se obě.
„Když myslíš,“ mrkne na ně čáp.

„Tohle je Klárinka. Víla, která při večerním tanečku zabloudila a ztratila se. Že budeš tak hodný a doprovodíš ji domů,“ žádá ho žabička.
„Samozřejmě. Rád se toho ujmu. Cestu znám a není to daleko,“ přitaká.
„To jsi milý. Můžeme se vydat na cestu už nyní? Chtěla bych být doma ještě před setměním.“
„Tvé přání je mým rozkazem, velectěná vílo,“ pousměje se a oba se s Henriettou loučí.
„Šťastnou cestu, přátelé! A ty mi, Milošku, zítra povíš, jestli Klárinka dobře došla.“
„Ano. Zítra se zastavím,“ volá z dálky.

Pohádky květinové víly – kapitola 12. Pan Špenát

Na druhý den čáp přiletěl jako vždy. Nestačil si ani namočit nožky a už Henriettě vyprávěl, co vše včera zažili s Klárinkou.„Cesta byla klidná a veselá. Povídal jsem Klárce vtipné příhody a než jsem stačil domluvit, byla u své rodiny. Když jsem se vracel, vzlétl jsem hodně vysoko, a přesto jsem viděl to, co nikdy v životě. Všechny víly tančily večerní árii tak ladně, až jsem se na ně nemohl vynadívat,“ rozvypráví se, ale pak se zarazí, protože spatří Henriettu ležet bříškem nahoru.

"Copak se ti stalo, Henrietto, pro pána Jána?" vykřikne čáp.
"Nevím, asi jsem snědla něco špatného, bolí mě bříško, jako by se mi mělo rozletět na tisíce střípků," skuhrá Henrietta slabým hláskem. Miloš na nic nečekal a letěl za doktorem Alešem. Ten měl zrovinka po operaci jednoho zajíčka, který měl slepé střevo, ale když uslyšel, co se Henriettě stalo, nelelkoval a běžel do Slunečnicového ráje.

"Henrietto, Henrietto, copak jsi snědla zlého, že tě bolí žaludek?"
"Já nevím, měla jsem jen obilné vločky z nedalekého pole. Moc jsem toho nesnědla, ale je mi na umření."
"Neboj nic, to napravíme," řekl pan doktor Aleš a šahal Henriettě na bříško, aby se dozvěděl, kde přesně ji to bolí. Pak jí dal léky, takže naštěstí nebylo třeba, aby ji musel vypumpovat žaludek. Měla štěstí, že toho snědla pomálu. Aleš pověděl Henriettě, aby si vzala jeden prášek denně co tři dny a do té doby by ji to mělo přejít. Také jí nařídil, aby v poklidu odpočívala a šetřila se.

Pohádky květinové víly – kapitola 11. Fialka a Zvoneček

"Alešku, děkuji vám moc. Zachránil jste mě před velkou bolestí. Jsem vaším dlužníkem," pronesla Henrietta. Dříve než stačil odpovědět, oba zaslechli moudrého motýla Herberta, jak na ně z dáli volá:"Přátelé, zaslechl jsem váš rozhovor, že žabka Henrietta snědla obilné vločky. Chvíli před tím, než ses jich najedla, celé pole kropilo práškovací letadlo nějakým sajrajtem. Byl jsem celou dobu schovaný před letadlem v koruně stromu. Varoval bych tě předem, ale šel sem se napít do jezírka a nikoho jsem zde neviděl.

"To nevadí, Herberte, už je mi lépe. I tak jsi hodný, že náš informuješ."
"Tak takový je ten kámen úrazu. Ale já si říkal, z čeho máš ten žaludek tolik podrážděný. Jediné štěstí je, že jsi toho moc nesnědla. Mohlo to dopadnout hůře," pronesl doktor Aleš.
"Já si právě říkala, že ty vločky byly nějaké malinko nahořklé a nelezly mi. Tak jsem jich zbaštila jen pár!"
"Hlavně, že ti je lépe," pronese moudrý motýl.

"A také, že se to vysvětlilo. Ještě raději zajdu za květinovou vílou, aby nechala v celé říši zakázat létat práškovací letadla, aby se neotrávila i jiná zvířátka."
"Děkuji, pane doktore, to je dobrý nápad," probral se až teď z toho šoku čáp Miloš.
"Tobě také děkuji, Milošku, že jsi tak rychle přivolal pomoc. Jsi můj zachránce!" zaradovala se Henrietta.
"Přátelé, zapijeme to bylinkovým čajem, že vše dobře dopadlo," nabádá své přátele Milošek. Všichni souhlasí a popíjejí zdravý doušek čaje. Poté Aleš vše vypráví květinové víle Lilianě, co se stalo a ta nechává vydat vyhlášku, podle které jsou jakákoliv letadla v květinové říši a okolí zakázána.

I takové věci se dějí ve Slunečnicovém ráji.

Autor: Jitka Ježková