„Hokej je můj život, je to pro mě srdeční záležitost," říká dvaadvacetiletý šéf třineckého kotle David Krywda, který byl poprvé na Ocelářích před třinácti lety. „To mi bylo devět a shodou okolností jsme hráli finále proti Vsetínu,“ vzpomíná s úsměvem drobný mladík oblečený do tmavě modré teplákovky a dresu s dráčkem na prsou.

Hokej je v jeho rodině téma číslo jedna, proto nikomu z jeho blízkých ani nepřijde, že si nechal obarvit vlasy na červeno-bílo. „Na hokej mě vzal poprvé táta, který chodí dodnes na všechny zápasy. Vlastně celá rodina se točí kolem hokeje. Brácha Michal taky fandí, dokonce hrál juniorskou extraligu, ale nějak mu to do mužů nevyšlo. Máma to až tolik nežere, ale na hokeji je taky, prodává tady pivo,“ směje se velký třinecký fanda, kterému neřekne nikdo jinak než Pysk.

„Ta přezdívka vznikla už dávno, když jsem mastil na počítači NHL a jeden hráč v mém týmu byl černoch, ale měl bílý krk. Asi nějaká chybka… Kamarád hned hlásil: Tak to je pysk, a už mi to zůstalo. Davide mi říká snad jen babička," přiznává pobaveně. „Dokonce v práci chci, ať mě oslovují Pysk, aspoň vím, že chtějí mluvit se mnou a s nikým jiným. Davidů je i v Třinci snad milion," vysvětluje.

Když se s ním pohybujete po městě a v okolí haly, hned poznáte, že tady něco znamená. Každý druhý ho zdraví. „Třinec je přerostlá vesnice, tady se vlastně všichni známe," říká zasvěceně Krywda, který v letošní sezoně viděl v Třinci všechny zápasy. „Doma jsem letos nevynechal ani jeden zápas, ale takových je nás hodně. Byl jsem i na všech přípravácích. Samozřejmě teď na semifinále na Slavii, v základní části ve Vítkovicích, Zlíně, Pardubicích, ale i jinde. Jen do Plzně bych nikdy nejel,“ upozorňuje. „Proč? Tam je to jiný svět,“ naráží na nevraživost mezi oběma tábory.

Už se mu stalo, že měl výpadek a do haly nedorazil. „To bylo před třemi lety o Vánocích. Rozešel jsem se s holkou a těžko to rozdýchával. Na hokej jsem nějakou dobu nechodil. Problém byl v tom, že jsem ji tam vzal a byl na ni zvyklý. Když tam nebyla, chyběla mi tam. Ale už je to za mnou a zase fandím, co to dá.“

Play off je pro něj hodně náročné. „Třetí měsíc makám tady v železárnách, brousím ve válcovně. Volna si musím domlouvat, ale všichni vědí, že jsem velký fanoušek, a snaží se mi vyjít vstříc. Nejvíce mistr, se kterým se dá super dohodnout. Sezona je teď ale dlouhá, zbývá mi jediný volný den, takže si to budu muset nadpracovat,“ krčí rameny. „Ale neměnil bych, za ty zážitky to stojí,“ podotýká.

Před pondělním prvním finálovým zápasem o výhře svých miláčků nepochyboval, ale hlavně si přál, aby Oceláři vyhráli v normální hrací době. „Mám teď noční, tak doufám, že se nepůjde do nájezdů. To bych moc rád nebyl. Snad to zvládneme rychle,“ doufá.

Taky proto, že otočený zády ke kotli za brankou roztleskává celou halu, do toho fandí a ještě bubnuje. „Snad to moje hlasivky zvládnou. Už se mi několikrát stalo, že jsem nemohl pořádně mluvit. Hlas mi ale během zápasu ještě nikdy úplně neodešel. Za poslední dobu jsem nefandil jen jednou. Během sedmého zápasu proti Slavii jsem v drobném alkoholovém opojení na dvě vteřiny vypnul, spadl a rozbil si hlavu. Do nemocnice jsem ale nejen a zůstal až do konce,“ pokračuje Krywda, který je šťastný, že do finále proti jeho Třinci postoupily Vítkovice. „Pražáci dostali zase jednou na prdel. Jsem rád,“ culí se.

Hlavně fandí a bubnuje, ale taky se zapojuje do tvorby chorea a nových pokřiků. „Chorea děláme před utkáním přímo v hale. Na barvy se skládáme v kotli. Na pokřiky ale nemám hlavu, na ty je u nás Vlk, který taky rozeřvává. Když chceme naučit ostatní v kotli nějaký nový pokřik? Rozdáme papírky a ostatní v hale se občas přidají.“ Kdyby se podařilo Ocelářům získat premiérový mistrovský titul, bylo by hodně veselo. „To bych si moc přál, jsme blízko, a zároveň daleko. Pokud by to vyšlo, tak to bych brečel radostí a byl naložený minimálně týden v lihu,“ dodává Krywda.