Co ovšem jisté je, to je skutečnost, že by čtyřiatřicetiletý rodák ze Šternberka rád uzmul nejcennější kov a prolomil jakousi stříbrnou kletbu, která na něj během kariéry byla „uvalena“.

Říkáte, že jste hladový. Platí to i pro finále?

Jsem hladový, protože byl delší trénink a vyhládlo mi (úsměv). Ale samozřejmě, jsem hladový i tak. Na titul čekám strašně dlouho. Čekám a věřím. S Plzní to byla bitva, ale teď už se všichni těšíme na finále a na další těžký souboj. Liberec je vítěz základní části, velice kvalitní tým a celé play off to potvrzuje.

V čem je nepříjemný a silný?

V tom, jak pracuje jako tým. Má svoji hru zvládnutou do detailů, všichni hráči dodržují role, které jsou jim dané. V tom je podle mého jejich největší síla. A samozřejmě mají velice kvalitní individuality a skvěle jim chytá gólman. Jinak by nehráli celou sezonu nahoře.

Jednou z těchto individualit je Marek Kvapil, se kterým jste spolu hráli na mistrovství světa do 20 let v roce 2005 (Vrána byl tehdy kapitán), a to dokonce v jednom útoku. Brali jste bronz. Co říkáte jeho vývoji?

Udělal obrovský kus práce po těch dvacítkách a poté, co se vrátil z Ameriky. Je to už spousta let zpátky, má za sebou hromadu zápasů, získal dva tituly v Rusku, jeden tady. Je to hráč obrovských kvalit a letos má vynikající sezonu. Je to právě jedna z těch individualit, které mohou pro Liberec představovat rozdílového hráče.

Vy naopak na titul čekáte dlouho. Prolomíte stříbrnou sérii?

Věřím v to. Jako tým na to sílu máme. Porveme se o to.

Vnímáte tu svou osobní bilanci? Sedmkrát jste byl ve finále, dvakrát ještě v juniorské lize v Kanadě s Halifaxem, pak dvakrát s Vítkovicemi v extralize, dvakrát v KHL, jednou se Lvem Praha, jednou s Kazaní a jednou i ve finále Ligy mistrů se Spartou. Sedmkrát z toho bylo stříbro…

Tohle moc nevnímám. Samozřejmě to člověka někdy napadne, na to konto si v kabině zavtipkujeme, ale tak to prostě někdy je. Každá sezona se jinak vyvíjela, holt to dopadlo, jak to dopadlo. Letos je zase jiná sezona.

Ale nemyslíte na to, že byste přivolal osmé stříbro?

Člověk chce vždy udělat vše pro to, aby to konečně dopadlo a nebylo z toho zase to druhé místo. Nechci říct, že bych na to nemyslel, ale tak to v kariéře občas bývá. Někdo je úspěšný, někdo má ve finálových zápasech víc smůly. Věřím, že to letos prolomím.

Použijete nějaký rituál na prolomení této bilance? Uděláte před finále něco jinak?

Ne, budu dělat to, co dělám vždycky. Půjdeme si za tím a uvidíme, co bude na konci.

Na titul čeká i váš kolega z útoku Vladimír Svačina. Ten říkal, že svíčku v kostele zapalovat nepůjde…

To jsem vyzkoušel v Rusku (smích). Tam to ale bylo dáno jejich tradicemi a taky to nevyšlo. Takže myslím, že svíčky z toho vynecháme.

V Liberci hraje Martin Ševc, který má naopak z osmi finálových bitev pět zlatých. Není to nespravedlnost?

Tak se na to nedívám. Každý hráč si zaslouží, co si zaslouží a Martin odvedl skvělou práci ve Švédsku. Hrál ve výborném týmu, vycházelo jim to a vyhrávali.

Je to alespoň pozitivní v tom, že před člověkem pořád leží nějaká výzva? Že má pořád o co bojovat?

Přesně tak. Kdyby měl člověk titulů třeba deset, tak se na to možná dívá jinak. Ale ono je to nakonec jedno. I kluci, kteří toho vyhráli spoustu, půjdou do finále s tím, že budou chtít urvat další titul. Takže to zase takovou roli nehraje. Motivace je ve finále stejná pro všechny.