Kliknutím zvětšíte„Panuje smutek a nespokojenost, každý s play-off počítal. Hráli jsme dobrý hokej, nechali jsme tam vše, ale takhle to někdy je. Chyběl kousek,“ řekl Deníku rodák z Opavy, který si nevylepší náladu ani na mistrovství světa.
Z rodinných důvodů start odmítl. Podobně jako David Pastrňák čeká narození potomka, radostné události by se se snoubenkou Dominikou měli dočkat v červenci.„Rodit budeme v Americe a nemohl bych ji tu nechat samotnou. V koronavirové době se k ní nikdo z rodiny nedostane,“ uvedl Faksa.
Komunikace mezi vámi a reprezentací – trenérem Filipem Pešánem, či manažerem Petrem Nedvědem – tedy proběhla?
S Petrem Nedvědem jsem si volal tři týdny před koncem základní části, řekl jsem mu, jak to je, jak se věci mají. Kdyby nebyl koronavirus, z Česka mohl někdo za snoubenkou přijet a dohlížet na ni, neváhal bych. Situace je ale taková, že se cestovat nesmí a těhotnou jsem ji samotnou nechat nemohl. Termín máme až v červenci, ale člověk nikdy neví, co se může stát.
Že byste se oba vydali do Česka, to nebyla možnost?
Byla, ale to by musela odcestovat v závěru základní části, my ale byli na hraně play-off. Nakonec jsme se rozhodli rodit v Americe. Navíc jsme si mysleli, že play-off uděláme. Když pak bylo jasno, bylo už pozdě, doktor snoubence nedoporučoval absolvovat dlouhý let až do Česka. Asi tady zůstanu celé léto.
Opravdu?
Ano. Sice záleží, kdy začne sezona, ale na to si myslím, že dojde už v obvyklé době. Možná jen o nějaký ten týden později, než tomu bylo před koronavirem. Tím pádem už nebude čas se vracet, protože když se dítě narodí, než proběhne očkování a tak dál, musí zůstat ještě dva měsíce po narození v Americe. Pak vyřídit papíry, takže návrat je málo reálný. Ale je to i dobře.
Proč?
V Americe je vše kolem covidu volnější, budu mít i víc prostoru k tréninku. Můžu chodit do tréninkové haly, budu mít k dispozici kondičního trenéra i ledovou plochu. Navíc zůstávají i další kluci, se kterými tak mohu trénovat. Nevidím v tom problém.
Na roli otce se připravujete? Jméno pro syna už máte?
Máme, ale neprozradím. Náhodou ho změníme a pak? (usmívá se) Nějaké oblečení jsme už koupili, na kočárek, nebo vybavování pokojíčku jsme čekali, až skončí sezona. Na to byl čas. Ale hlavní je, aby byl zdravý, i když musím přiznat, že kluk mě potěšil. V zásadě mi to bylo jedno, i kdyby to byla holčička, ale takhle bude třeba hrát také hokej a je šance, že budu mít následovníka.
David Pastrňák je také v očekávání. Vyměňovali jste si poznatky dvou budoucích otců?
To ještě ne. Když jsme proti sobě hráli, pokecali jsme, ale toto jsme ještě neřešili. Ale asi na to dojde. On bude mít také kluka, tak třeba se budeme spolu potkávat na hokeji i kvůli dětem a kdoví, možná to oba někam dotáhnou. Spolu.
Bije se ve vás sportovec a to, že nemůžete reprezentovat, s významným okamžikem, jako je narození dítěte?
Rozhodně. Člověk přemýšlí, co kdyby. Jaké by to bylo, kdyby na tom turnaji byl. Má to v hlavě. Rodina je ale na prvním místě, tohle nezažijete každý rok, někdo možná jen jednou za život. Proto věřím a doufám, že se nic neděje a na mistrovství budu mít ještě šanci v budoucnu jet. Mrzí mě to, ale rodina má přednost.
Před sezonou jste měli jako finalisté předchozího ročníku NHL jiné představy o jejím průběhu, viďte?
Cílem bylo projít do play-off, a i když jsme měli těžkou skupinu, věřil jsem, že ho uděláme. Tato sezona ale byla hodně specifická.
Začínali jste s výrazným zpožděním kvůli koronaviru a pak jste absolvovali hodně nahuštěný program…
Přesně tak. Navíc nás zasáhla sněhová bouře, takže nám odpadly další zápasy a poté už to bylo tak napráskané, že jsme hráli třeba osmkrát během čtrnácti dní. A to v podstatě tři měsíce v kuse. Do toho cestování. To bylo šílené, zvlášť po covidu, kdy jsem měl sice střední průběh, ale bolely mě svaly, pár dní jsem byl slabý a asi týden jsem jen ležel. Nebyla to sranda. Víc mě ale možná zasáhlo očkování, na které jsem šel, po první dávce mi nějakou dobu chyběla energie. Celkově šlo pro mě asi o nejhorší sezonu, jakou jsem zažil.
Skutečně?
Bylo to náročné fyzicky i psychicky. K tomu jsme měli hodně zraněných opor. Hlavně Radulov chyběl, Seguin pak hrál jen pár posledních zápasů. Nebyli po většinu sezony. Stejně tak i další. A já hrál, i když mě trápilo zlomené zápěstí z play-off minulé sezony. Na to se ale nechci vymlouvat. Hráli jsme dobrý hokej, byly to těsné zápasy. Rozhodlo patnáct proher v prodloužení. Zvládnout jen polovinu z nich, v pohodě bychom play-off hráli. Je to škoda.
Už jste to zmínil, na začátku roku zasáhla stát Texas velká sněhová bouře a mrazy. Jak jste to prožíval?
No, to byl zážitek. (usmívá se) Pamatuji si, že jeden den ráno jsme šli na rozbruslení a už byla zima. Sníh sice žádný, ale teploty byly hluboko pod nulou. Pak už šly zprávy, že lidem zamrzaly a praskaly vodovodní trubky, vytápělo to domy a tak. Ten večer jsme měli hrát s Nashvillem, normálně jsme se připravovali, rozcvičili, ale před rozbruslením přišel manažer, že se to ruší, lidem nejde voda a nefunguje elektrika, takže by bylo nedůstojné hrát. A v dalších dnech to bylo jen horší.
Co se dělo?
Elektrika nešla, voda netekla. Štěstí měli jen lidé v okolí nemocnic nebo policejních stanic, jinak to vypnuli. Jde totiž i o to, že celá Amerika je zapojena do jedné sítě, jediný Texas je závislý sám na sobě. Výsledkem bylo, že to ochromilo polovinu Dallasu.
I vás?
Ano. V apartmánu jsme čtyři dny neměli téměř soustavně elektřinu, ani vodu. Poslední den jsme měli doma asi třináct stupňů, takže jsme spali ve dvou mikinách, ponožkách a ve všem možném. I s jídlem byl problém, protože restaurace byly zavřené, lidé vykupovali obchody, a my neměli nějaké velké zásoby, takže se nebylo kde najíst. Šílené. A do toho sněžilo. Sice to bylo jen deset patnáct centimetrů, ale lidé v Texasu na to nejsou zvyklí, nemají zimní pneumatiky, neodhrnují sníh, nic. Drsné čtyři dny, během kterých se doslova zastavil svět.
Zápasy vám překládali, mohli jste aspoň trénovat?
Celkem nám přeložili čtyři domácí zápasy, už po prvních dvou s Nashvillem jsme ale začali i trénovat. Oni totiž vždy třikrát denně v určitý čas zapnuli na hodinu elektřinu, aby si lidé mohli doma zatopit. My to dělali tak, že jsme přijeli na halu, kde byl správce celou noc, ve tmě jsme se převlékli, a když pustili elektřinu, odtrénovali jsme a šli zase zpět. Byly to dny v bojových podmínkách. Hodně bojových. Někteří kluci měli štěstí a fungovali normálně, my ne. Ani na cestách se jezdit nedalo, já si ale vyhrál, protože silnice byly téměř prázdné, tak jsem si s autem užil trochu zábavy. I když lehce nebezpečné. (usmívá se)
Jaké máte plány na další dny a léto?
Jak jsem řekl, zůstávám. Po sezoně jsme odjeli si odpočinout na Floridu, ale po návratu chci trénovat. Už 1. června začnu, abych se co nejlépe připravil. K tomu chci chodit i na tenis, jsem domluvený i s Alešem Hemským, že si zahrajeme, takže o zábavu mám postaráno. S tréninky a mimčem se určitě nudit nebudu.
Kdo hraje tenis lépe – vy, nebo Aleš Hemský?
Já nemám čas, kdežto on je v hokejovém důchodu, takže chodí hrát každý den a dokonce chodí hrát i s (Johnem) Isnerem. Myslím, že si hodně zaběhám. (směje se)
A co svatba?
Letos určitě ne, protože na to nebude čas ani prostor, takže asi až za rok. Bavíme se o tom, ale je to tak asi nejpravděpodobnější.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
