„Byly to krásné okamžiky, které mi někdo z paměti nevymaže,“ svěřil se Karel Suchánek. Během své bohaté kariéry si vyzkoušel i zahraniční angažmá, s polskou Osvětimi dvakrát nad hlavu zvedl mistrovský pohár. Rád vzpomíná také na štaci v Havířově, koučoval i Olomouc. Hokej má stále pevné místo v jeho životě, momentálně trénuje mládež v Porubě. „Hokej mě provází celým životem. V Porubě to má hlavu a patu, líbí se mi vize klubu,“ podotkl hokejový odborník z Opavy. Radost mu dělá i jeho pět vnuků, všichni hrají hokej.  

Je vidět, že bez hokeje nemůžete žít. Stále se věnujete trenérskému řemeslu…
Papírově jsem sice důchodce, ale pořád mám nějakou motivaci pracovat, hlavně hokej mě stále baví. Jsem rád, že mohu pracovat v Porubě. Dělám na úseku mládeže, a to u mladšího dorostu s Davidem Moravcem, mým bývalým svěřencem. Sám vedu osmou třídu, ročník 2007 a asistenta dělám u deváté třídy. Časové vytížení tak mám velké. Jsou to tři utkání v řadě třeba během soboty, rozhodně se nenudím.

Pojďme udělat exkurzi do historie. Byl jste u toho jako trenér, když Třinec postoupil do extraligy. Můžete tu dobu přiblížit?
Po roce 1993 jsem neviděl v Opavě žádný posun směrem dopředu. V klubu chyběly finance na základní věci. V té době přišla nabídka z Třince s tím, že budeme bojovat o postup do extraligy. V Třinci to měli postaveno tak, že buď postoupí do nejvyšší soutěže hokej, nebo fotbal. Oba měly rovnocenné podmínky. Bylo nám řečeno, že pokud nepostoupíme, hokej v Třinci skončí. Hráči měli benefity třineckých železáren, třeba i dovolené navíc. Nicméně byli z nich propuštěni a měli podepsat první profesionální smlouvy. Spousta kluků to neakceptovala, začali jsme tak v srpnu budovat nový tým a dařilo se nám. Začali jsme vyhrávat, chytli se diváci a vyrazili jsme za postupem. Osobně jsem ale cítil, že ve městě byl preferovaný více fotbal. V lednu přišel do klubu Alois Hadamczik jako šéftrenér, a to byla velká pomoc. Důležitým článkem byl generální manažer Vodička, který byl hnacím motorem, dělal ekonomiku. Nakonec se nám postoupit povedlo.

V bojích o postup jste vedle zkušeností sázeli také na mladé hokejisty, třeba Marhu s Ujčíkem…
Nejen ti dva, ještě k nim patřil Kaděra. Byli to mladí kluci, měli jsme jich celkem čtyři a dva mohli hrát. Vzpomínám si, že do finálových bojů nastupovali Kaděra s Ujčíkem, hodně nám pomohli. Postupovalo se přímo bez baráže. Ve finále první ligy jsme smázli Jindřichův Hradec ve třech zápasech.

Následující sezonu jste si s Třincem zahrál extraligu, ale celý ročník jste nestihl.
Dělali jsme v Třinci extraligu s Aloisem Hadamczikem. V prosinci ale přišla nabídka od Radima Masného z Opavy, nechal jsem se přemluvit. Cíl byl jasný, postup do extraligy. Položil jsem mu otázku, co když se nám to nepodaří. Jeho odpověď mě dostala, řekl, že pokud se nám to nepovede, tak hokej zruší. Měl jsem na to jen čtyři měsíce. Tým měl ale dobré základy, byl výborně připraven Kamilem Konečným. Doplnili jsme ho Fabiánem, Flašarem a dalšími zkušenými borci. Nakonec se nám postup přes baráž povedl, chodili lidi, byla to paráda. Opava měla svou hokejovou euforii.

V Opavě tak přišla první, zvláštní extraligová sezona…
Nepodařily se nám některé přestupy, a tím pádem ideálně doplnit kádr. První čtvrtina nám vyšla, ale výkonnost šla postupně dolů a došlo k trenérské výměně. K týmu jsem se vrátil až na baráž, kterou jsme ustáli v sedmém zápase s Karlovými Vary.

Šlo o dost vypjatou sérii, která rozhodla až v sedmém zápase. Hodně se o ní mluvilo…
Vedli jsme 3:0 na zápasy. Vary ji dokázaly srovnat, myslím si i zákulisními kroky. Šlo o hodně psychicky náročné období. Bylo tam vyhrožování, chodily anonymy. Ale zvládli jsme to. Člověk nechce být nikdy podepsán pod sestupem. Mohl jsem pak v Opavě zůstat jako šéftrenér mládeže, chtěl jsem jít ale svoji cestou. Mé další kroky vedly do Havířova.

Jak vy vzpomínáte na Radima Masného, který patřil ke kontroverzním podnikatelům?
Velice dobře. Dokázal klub finančně zabezpečit, a to nebylo pro soukromého investora jednoduché. Dokázal finančně pokrýt všechny trenéry už od mládeže. A tomu, že odešel do Havířova se vůbec nedivím. Na rozdíl od Opavy tam měl podporu města.

Během kariéry jste se radoval i z mistrovských titulů. Ty jste sbíral v Polsku.
Ještě když jsem působil v Třinci, jezdívali jsme do Osvětimi na přípravné zápasy. Osobně jsem měl s představiteli klubu výborný vztah. Stala se situace, že během mého působení v Havířově podepsal Franta Výborný Osvětim i s národním týmem. Ale sešlo z toho, protože dostal lepší nabídku. Funkcionáři Osvětimi přijeli za mnou a dali nabídku mně. Domluvili jsme se, byla to pro mě další výzva.

Jaké bylo angažmá v předním polském klubu?
Měl jsem v týmu dvanáct, čtrnáct reprezentantů. Klub byl profesionální po všech stránkách, od stravy po lékařskou péči. Třeba už v roce 2000 byl součástí realizačního týmu kondiční trenér. Jezdívali jsme pravidelně na luxusní soustředění, ty v Polsku přímo milovali. Jednou jsme byli u moře, jednou ve Wisle. Hráči chodili na pravidelné testy, byli dokonale zmapovaní, protože sezona byla hodně náročná. Kromě vlastní ligy jsme hráli Polský pohár, mezinárodní Interligu, do toho nároďák. Někteří kluci tak za sezonu zvládli skoro stovku utkání.

Přitom všem byl jasný cíl…
Udělat titul, jiná cesta pro vedení klubu neexistovala. Když jsem se ptal, co se stane, když budeme druzí, přestali mluvit. V první sezoně jsme dopláceli na úzký kádr, titul jsme po velkém boji urvali v play-off až na poslední chvíli. Před rozhodující sedmou bitvou jsem byl sbalený a čekal, že když neuspějeme, tak skončím. Naštěstí to vyšlo a já si angažmá prodloužil o další dva roky. V následující sezoně už to bylo lepší. Zorientoval jsem se, skoupil volné hráče. Neměli jsme pak konkurenci. Měl jsem k dispozici pět pětek. Bylo strašně těžké všechny udržet ve sportovní formě. Polsko mi přirostlo k srdci.

Pracoval jste tam ale pod velkým tlakem…
Hlavně v play-off. Na každý zápas byl vyprodaný stadion. Zápas s Tychama býval hodně vyhrocený mezi fanoušky. Třeba bezpečností opatření bývala dvakrát větší, než třeba na fotbalový duel mezi Opavou a Baníkem. Do města vás v den zápasu pouštěli jen na občanku. Tohle derby bylo bráváno, a stále je, jako Svatá vojna. Atmosféra byla úžasná. Pamatuji si, když jsme končili zápas v Tychách v devět večer, tak jsme do půl jedenácté čekali, než můžeme vyrazit domů ze zimáku. Policie vás pak doprovází až za hranice okresu.

Došlo někdy k úplnému vyhrocení situace?
Osvětim je hokejové město, disponuje velkým fanouškovským zázemím. Kdekoliv jsme hráli, byla zvýšená bezpečnostní opatření. Neprodával se vůbec alkohol. Třeba naši fanoušci museli při venkovních duelech čekat i přes třicet minut na stadionu, pak je policie odvedla na nádraží. Zažil jsem útoky na náš autobus.

Měl jste možnost taky koučovat i Olomouc…
Vrátil jsem se z Polska do Opavy a měl jsem dobře rozjetou sezonu. Jenomže přišly ekonomické problémy. Nebyly peníze na hokejky, na brusle. Zažil jsem situaci, když jsme vyhráli v Havířově a říkám Dušanu Adamčíkovi, proč situaci neřešil jinak. Řekl, nešlo to jinak, hrál jsem s nalomenou hokejkou a jinou jsem neměl. Takhle už nešlo dál pracovat. Měl jsem rozjednaný Krakov. Byla připravena tiskovka, na kterou jsem se chystal. Jenomže v tom přišla nabídka z Olomouce, která na tom nebyla dobře. Šel jsem tam a Polsko zrušil. Mohl jsem zůstat i blízko domova, a to i z důvodu toho, že otec na tom nebyl zdravotně dobře.

Vaším blízkým spolupracovníkem býval Alois Hadamczik.
Poprvé jsme se potkali v juniorce. Hrával za Nový Jičín, pak šel do Kopřivnice, kam jsem zamířil po vojně i já. Tam se náš vztah prohloubil. Stýkali jsme se i na rodinné bázi. Pak nám přibyl ještě Jarda Medlík, který poté budoval od základu brněnskou Kometu s Liborem Zábranským. Dodneška se potkáváme. Lojza je absolutní profík, který mě přitáhl k trenéřině. Díky němu neumřel opavský hokej, to už si dnes nikdo neuvědomuje. Je úspěšný jak ve sportovním světě, tak v byznysu.

Který hokejový zážitek vám nejvíce utkvěl v paměti?
Postupy byly vždy příjemné, taktéž polské tituly. Mám ale zážitek, na který nezapomenu. Když jsem přišel podruhé do Osvětimi, nedostali jsme se do finále. Hodně mě to mrzelo, náš masér mi tenkrát řekl: uděláme třetí místo a uvidíš tu euforii. Protože když nezvládneš finále, chodíš deset dnů naštvaný a žere tě to. Nám se podařilo udělat bronz v sérii s Jastrzębie a když jsem viděl ty oslavy, nemohl jsem tomu uvěřit, jaké šílenství nastalo. Fanoušci na nás čekali před Osvětimí, dělali nám doprovod až ke stadionu. Brali to, jako bychom urvali titul. Jak to masér předpověděl, tak se stalo.

Máte pět vnuků, všichni hrají hokej, je to tak?
Momentálně hrají všichni, trojčata od syna hrají v Opavě a synové od dcery jsou v Porubě. Starší Max byl v nominaci šestnáctky, ale to nic neznamená. Smůlu má v tom, že se nyní nehraje. Současná koronavirová situace je velký průser pro všechny mladé hokejisty.

Máte ještě ambice trénovat mužský tým?
Shodou okolností loni jsem si to zkusil v Porubě, když odvolali Miloše Holaně. Ve dvou zápasech jsem zaskakoval, byl jsem stoprocentní a pak jsem skončil. Tím se má kapitola u dospělého hokeje uzavřela.

Co vás stále žene dopředu?
Chci být hlavně zdravý, setkávat se s lidmi, dát si s nimi kávu. Chci se dál věnovat hokeji, věřím, že má dětem stále ještě co nabídnout.