Sedmatřicetiletý útočník patří k nejzkušenějším borcům celé soutěže, logicky i tedy v kabině Ocelářů patří k váženým personám. Nejen Polanský si vybavuje rok 2011, kdy Oceláři získali svůj jediný mistrovský titul po vítězné sérii 4:1 právě nad Vítkovicemi.

„Je fakt, že ze sérií s Vítkovicemi v play-off si vybavuji jen tuhle finálovou,“ připustil „Polda“.

Třinec se s Vítkovicemi v play-off utkal už třikrát a pokaždé zvítězil. Co na to říkáte?

Hm, tak to je super. Budu se teď snažit tu bilanci nepokazit.

Jaké máte vzpomínky na rok 2011?

Bylo to finále. Tenkrát už byl náš tým kompletně v euforii, to už byla čirá radost z hokeje. Povedla se nám domácí utkání a jeli jsme do Vítkovic s tím, že jsme mentálně na výši, a že to urveme. A nechybělo moc. Ten titul jsme ve Vítkovicích slavit mohli, došlo to až do nájezdů. Ale zpětně se na to dívám pozitivně, protože jsme si přáli oslavit ten titul doma s našimi fanoušky. To bylo něco úžasného, jedinečného. V mé kariéře to bylo TOP. Takže mi vůbec nevadí, že jsme tam tehdy ten čtvrtý zápas nezvládli. Někdy se říká, že i špatná věc je pro něco dobrá. To byl ten případ.

Takže Honza Peterek to od vás neměl na talíři, že v tom čtvrtém utkání ve Vítkovicích netrefil prázdnou branku?

Vůbec ne. Každý hráč ví, že trefit prázdnou branku není na tréninku žádný problém, ale v zápase jsou situace, a viděli jsme to i během této sezony, kdy jedete sami na bránu a trefíte hráče před sebou. Prostě to tam někdy nedostanete. A navíc tehdy jsme byli mentálně opravdu silní, věřili jsme tomu, že doma to zvládneme.

Dají se srovnat třinecké týmy tehdy a dnes?

Už je to spousta let, těžko srovnávat. Nějaké stejné věci tam asi budou, ale chybějí nám tehdejší super hráči, Honza Peterek, Radek Bonk, Venca Varaďa na ledě s tou svojí důraznou a tvrdou playoff hrou. Máme ale zase Martina Růžičku, který už tehdy střílel mraky gólů. Máme i Erika Hrňu, který se také umí trefit, Martin Adamský toho také spoustu pamatuje. Snad k tomu přidám něco i já.

Od finále v roce 2011 se hned několik hráčů protočilo v obou klubech. Bude derby série zajímavá i pro tuto skutečnost?

Jistě, ve Vítkovicích je Pepa Hrabal, David Květoň, u nás zase Petr Vrána. Ještě nesmím zapomenout na Rado Tybora, který byl u nás a teď ve Vítkovicích hraje velmi dobře. Náboj to tedy bude mít, protože motivace takových hráčů je vždy větší. Ale podle mě je to správné. Já si myslím, že je to koření hokeje. Tak jako se chcete vytáhnout před svým bývalým týmem, chcete i porazit kluky, kteří s vámi hráli a na které z tréninků víte, co platí.

Vítkovice mají ve svém středu bývalých hráčů Třince víc. Může to být výhoda?

Nemyslím si. My zase máme Petrovku (sportovního ředitele Jana Peterka), Vencu (trenéra Varaďu), to vyjde nastejno (úsměv).

Změnil se hokej za těch posledních osm let hodně?

Strašně se změnil. Fakt strašně. S klukama se občas bavíme o tom, jak se hokej může za jedinou hráčskou kariéru tak změnit. Je to až neuvěřitelné. Pořád se musíte přizpůsobovat novým věcem. Pamatuji si, jak bývají cvičení hry jeden na jednoho, že kdysi jste jel třeba čtyřikrát na obránce a jednou z těch čtyř pokusů jste kolem něho prošel. Pokud ne, byl jste skoro za dřeváka. Dneska? Pokud se někdo z naší skupinky aspoň jednou dostane ke gólu, tak mu na tréninku všichni ostatní tleskáme. Kdepak, fakt se to změnilo nejen po taktické stránce, ale i po té dovednostní. Dnes je daleko těžší se prosadit.

Jak na vás Vítkovice aktuálně působí? Čím mohou být nepříjemné?

To bych nerad říkal takhle veřejně. My si děláme rozbory, sledujeme jejich hru, dívali jsme se na ně v předkole. Víme o jejich silných stránkách, známe ty slabé.

Tou silnou bude bezesporu brankář Bartošák, podle dlouhodobých statistik nejlepší brankář extraligy. Co na něj vymyslíte?

Brankáře bych nerad hodnotil. Někdy jste v situaci, kdy vám brankář chytne puk, a řeknete si: Jo, ten ale udělal perfektní zákrok. Jindy ale máte situaci, se kterou ani nejlepší gólman neudělá nic. My se potřebujeme dostávat právě do takových situací.

Jakou roli může hrát atmosféra?

Přiznám se, že to nevím. Vždycky, když hrajeme s Vítkovicemi, tak u nich i u nás je to neskutečné. Kulisa víc než vynikající. Takže si nemyslím, že to bude nějak extrémně výjimečné oproti našim běžným vzájemným zápasům. Něco jiného je, když hrajete třeba s Mladou Boleslaví. V dlouhodobé části vám to nijak nepřijde, ale v play off už je to pak velký skok. Jenže pokud jde o Vítkovice, tak tam ten skok asi nebude, protože už naše zápasy v základní části jsou výjimečné. Přijedeme do Vítkovic a tam už stojí kotel, řve a fandí už během rozbruslení. Já osobně žádný rozdíl oproti základní části nečekám.

Bude těžké udržet emoce na uzdě?

To stoprocentně. O tom play off je. Tam se už hraje trošičku jiný hokej než v základní části. Kdo emoce neudrží, je dost pravděpodobné, že porazí sám sebe.

Do sestavy se vám po zranění vrací Martin Adamský. Jak velká vzpruha to je pro mančaft, pro vás a pro vaši útočnou řadu?

Vzpruha to určitě je. Ale Áda do kabiny docházel každý den, i když byl zraněný. Rozebírali jsme zápasy, a když se nedařilo, také měl k tomu co říct. Nedával od toho ruce pryč, že by se ho to netýkalo, když zrovna nehraje. V kabině byl s námi pořád. To, že se vrací na led, by nám mělo hodně pomoci, protože on je zrovna tím klasickym hráčem pro play off. Hráčem, který dokáže dát nejen nějakou branku, ale dokáže ujet, vytvořit šanci, i skvěle odbránit oslabení. Dokáže se soupeřům dostat do hlavy. Nedělá to třeba tak okatě, jako Daniel Rákos, ale tím, že každý souboj dohraje a nedělá chyby, umí na ledě zanechat stopu. To je v play off mimořádně důležité. A co se týče našeho útoku, vrátilo se to do starých kolejí. Zase hrajeme s Ádou a Dravcem (Adamským a Draveckým), hrajeme spolu už dlouhou dobu a každý z nás ví, co od druhého čekat. Já od Ády očekávám nejen to, že mu po zranění pomůžu, ale i to, že on pomůže mně.

Když jste zmínil umění Adamského dostat se protihráči do hlavy, je i v týmu Vítkovic někdo podobný?

Určitě Rosťa Olesz, to je silový typ hráče, šikovný i nepříjemný, ale s ním si budou muset poradit spíš naši obránci. Pro mě jako pro útočníka bude větší oříšek takový Honza Výtisk, borec, který už několik let po sobě sbírá nejlepší statistiky v Radegast indexu jako na běžícím páse. Ale já se na ty souboje těším. Honzu znám, oba se už na ledě potkáváme strašně dlouho.

Budou vzájemné souboje bolet?

Budou, ale to platí na obě strany. My máme v týmu Davida Musila, který umí také rozdat slušnou ránu. Známe to z tréninků a je to pro nás asi ta nejlepší příprava (smích).

Vítkovice mají za sebou předkolo. Vy jste měli pauzu. Výhoda, nevýhoda?

Za mě výhoda. Byl jsem rád za těch pár dní pauzy, protože jsme si potřebovali odpočinout. Neřekl bych úplně, že kvůli doléčení nějakých šrámů, i když to asi také, ale hlavně proto, že občas zkrátka potřebujete jeden dva dny volna k tomu, abyste se znovu nastartovali, naskočili do toho kolotoče zase svěží a s novou energií.

Vy sám máte odehráno přes devět set zápasů v nejvyšší soutěži. Už přemýšlíte, zda to dotáhnete k magické tisícovce?

Na to se těžko odpovídá. Ale každý hráč, a zvlášť ti starší, když vezme v létě poprvé do ruky činku, nebo začne běhat v lesoparku a začne dělat všechny ty věci, které ho děsně nebaví, tak to dělá kvůli play off. Nedělá to kvůli nějakému úternímu zápasu v listopadu, dělá to tady kvůli tomu. Všechno cíleně směřuje k těm pár dnům či týdnům téhle části sezony a podobně to mám i já. Pořád mě baví k tomu směřovat a věřím, že se nám jako týmu přesně tohle podařilo, že jsme trpělivě pracovali na věcech, které nás nasměrovaly sem, k nejdůležitější části sezony. Nebylo to lehké, neměli jsme nejlepší začátek, ale vše bylo podřízené tomu, abychom uspěli zde. V tento moment. Věděli jsme, že ta práce není o jednom měsíci, ale o té hrozně dlouhé době, než se začne hrát play off. A dokud mě tohle bude bavit, tak u hokeje vydržím.