V čele historických klubových statistik tím dorovnal legendárního Richarda Krále. Jak se na přepisování třineckých tabulek dívá sám Jiří Polanský? „Je to dorovnání rekordu hráče, na kterého jsme se sami chodili jako mladí koukat a bylo úžasné sledovat, co na ledě dokáže,“ popisoval po utkání zkušený forvard Ocelářů.

Teď jste na stejné metě. Jaký je to pocit?
Je to hrozně moc gólů za jeden klub. Je s tím spojena spousta zážitků, dojmů, porážek a hlavně vítězství. Možná si to uvědomím až později.

Prosadil jste se zase po delší době. Nebrzdilo vás to trochu?
Věděl jsem, že se to blíží, a byl jsem z toho trochu svázaný. Na pohodě mi to nepřidávalo, ale je to za mnou. Znamená to pro mě hrozně moc.

Jaký byl váš gól?
Takový… chtěl jsem klasicky přihrávat. Viděl jsem Martina Adamského, který by to měl na volej a byla by to pěkná hokejová situace. Protihráč ale spadl na led dříve, než jsem mu to stihl poslat, naštěstí se to ke mně odrazilo do bekhendu a už to bylo jednoduché. Dneska to ale bylo utkání se spoustou šancí, s Vláďou Svačinou i Ádou jsme mohli dát víc branek. Bohužel nás zbrzdila vyloučení.

Vary nasadily do brány šestnáctiletého Bednáře. Co jste říkal na jeho výkon?
Chytal velmi dobře. Budu si ho pamatovat jako brankáře, proti kterému jsem vyrovnal klubový rekord. Taky jsem v šestnácti debutoval v extralize, takže vím, jaké to je. On se s tím popral skvěle. Nechci říct, že nám sebral ten bod, který jsme chtěli, ale určitě pro nás byl velkou překážkou. Nejen svou výškou, která je na jeho šestnáct let solidní. V dnešní době už je to ale trend, že chytají velcí gólmani.

Jiří Polanský (vpravo) má toho odehráno v dresu Třince opravdu hodně.

Kuriózní gól soupeře do vlastní brány přes celé hřiště jste viděl dobře?
Ano. Naživo jsem takovou situaci ještě nezažil. Pár let zpátky jsem stejnou situaci viděl v televizi, myslím, že v utkání Litvínova. Už když jsme s klukama ze střídačky ten puk sledovali, tak jsme viděli, že míří do brány a fandili mu, aby tam i doklouzal. Paradoxně od toho stavu se to zkomplikovalo, Ten gól nás uklidnil, ale nejspíš i uspal. Nevím, co se s námi stalo, ale stav 3:1 už musíme udržet. Beru to jako ztrátu.

Nemysleli jste si po té brance, že když už si Vary daly i vlastní gól, že se samy porazí?
To ne, my jsme naopak věděli, že i když ty poslední zápasy Vary prohrály, tak hrály velice dobře a dokázaly soupeře přestřílet. Spíš jsem měl pocit, že se na nás podepsal faktor toho třetího gólu. Jako kdybychom si řekli, že jsme to konečně dokázali prolomit, protože poslední dobou jsme těch branek moc nedávali a možná jsme si mysleli, že jsme to konečně zlomili. Že jsme konečně dali víc než dvě branky. Jenže i přes ty šance jsme to zase nezlomili.

Únava nehrála roli?
Na únavu bych se vůbec nevymlouval, spíš jsme nezvládali přechod modré čáry, přechod do útočného pásma. To jsou v dnešním hokeji věci, které dělí úspěšné týmy, které umí vyhrát na 2:1, od těch méně úspěšných, které hrají 4:4 nebo 5:5. O tom se v kabině ještě pobavíme.

S týmem teď hrajete o první místo v základní části. Jak to vnímáte?
Musíme si uvědomit, že týmů, které to proti nám doma zavřou, budou dobře bruslit a nevypustí žádný souboj, bude přibývat. Je třeba se na to připravit, protože chceme být nahoře. Na druhé straně musím pochválit kluky, jak jsme zvládli posledních deset patnáct utkání, protože mi to připomnělo zápasy play off. Sice málo gólů dáváme, ale málo jich i dostáváme a je tam vidět velké odhodlání, bojovnost a houževnatost.