Prorazil i ve fotbalovém prostředí. Vlastnil totiž ostravský Baník, který vytáhl z popela. To, že ho nakonec prodal, bere jako špatné životní rozhodnutí. „Budu si to vyčítat do konce života,“ svěřil se v obsáhlém a otevřeném rozhovoru pro Deník Alois Hadamczik, nový šéf hokejového svazu. Mimochodem Baník chtěl v minulosti od něj koupit kontroverzní podnikatel Radovan Krejčíř.

Celým vaším životem vás provází hokej. Je to sport, který vás proslavil, vnímáte to tak?
Narodil jsem se ve sportovní rodině. Táta hrával fotbal, po něm ho začal hrát i brácha Evžen. Já jsem tíhl odmalička k hokeji. Samozřejmě v mládí jsem dělával více sportů. Ale hokej vyhrál, byl pro mě jedničkou. Tehdy byly úplně jiné podmínky. Jediným zimákem byl ten opavský. Neměli jsme auto, člověk musel chodit do školy, k tomu skloubit hokej. Nakonec mě tento sport provází celým životem. Mým velkým vzorem byl a je můj brácha Evžen, vzhlížel jsem k němu. Všechno jsme spolu rozebírali, stejně tak s tátou, dokud žil. Otec vždy říkával, že brácha je blázen, že jednou na střídačce i zemře. Bohužel život se mu nakonec zkrátil jinou zdravotní cestou. Brácha mě sledoval při trénincích a švagrové říkával, že jednou dosáhnu velkých výsledků. V době, kdy by na mě nikdo nevsadil ani pětikorunu, mi předvídal velkou budoucnost. Je mi smutno, že se toho nedožil. Alespoň když z nebe na mě kouká, může říci, že měl pravdu.

Jaký byl Alois Hadamczik hokejista?
S hokejem jsem začal pozdě, což mělo na mou kariéru vliv. Mojí doménou byla dobrá střela a taky jsem měl rád puk. Hrával jsem více dopředu než dozadu. Chyběla mi větší obratnost v bruslení. Tu jsem nahrazoval bojovností, silovým soubojem a technikou hole.

Nešlo z vaší hráčské kariéry vytěžit více?
To bych neřekl. Je třeba se podívat, jaký v té době měla Opava kádr a jakou úroveň měla národní liga. Na Opavu chodilo sedm osm tisíc lidí. Disponovala kvalitní mládeží. Dostat se mezi kluky, když jste nehrál od mládí organizovaně, bylo nesmírně těžké. Probojoval jsem se do širšího kádru áčka, se kterým jsem trénoval. Ale bylo jasné, že to na velké hraní ve Slezanu nebude. Následně jsem odešel do Nového Jičína, kde jsem hrával divizi, pak jsem se posunul do Kopřivnice, do národní ligy. Hrával jsem s hráči jako Karel Suchánek nebo Jarda Medlík či Aleš Mach, všechno kvalitní hráči. Nakonec jsem kariéru zakončil v Havířově.

V kolika letech jste začal s trenérským řemeslem?
Bylo mi dvaatřicet. Přitom jsem vůbec neuvažoval, že ze mě bude někdy trenér. Seděli jsme s bráchou na zahradě, on mi položil otázku: Je ti třicet, co budeš jednou dělat? Odpověděl jsem mu, že nevím. Evžen měl jasno hned, pravil, že budu trenér. Do té doby jsem žil v domnění, že na to nemám. Brácha mě ale k trenéřině navedl. Měl jsem trenérskou trojku, udělal jsem si dvojku. V roce 1984 brácha zemřel, to už jsem rok trénoval Třinec. Udělal jsem si následně jedničku a vrhl se do práce. Byl jsem pracovitý, zarputilý, chtěl jsem vyhrávat. Peníze jsem měl tak akorát na zaplacení jízdenek a něco málo jsem dával do rodinného rozpočtu. Má výplata činila 2200 korun, k tomu jsem pobíral ještě 200 korun cestovného. Když jsem v Třinci žádal o navýšení cestovného, tehdejší předseda mi řekl, že pokud se mi tu nelíbí, nemusím v klubu být. Brácha mi tehdy řekl, že to musím skousnout, taky mi finančně v začátcích pomáhal. Dostavily se první úspěchy. Podařilo se mi s Třincem postoupit a najednou jsem dostával nabídky z jiných klubů. Karviná mi dokonce nabízela 5000 korun plat a 60 000 korun za podpis, což byla hodnota automobilu. Když v Třinci viděli, že ve mně nějaká kvalita je, tak mi byla smlouva vylepšena.

Berete postup s Třincem jako zlomový pro nastartovaní své trenérské kariéry?
Řeknu to ještě jinak. Dělal jsem tehdy na přestupu Waltra Kociana z Opavy. V klubu mu nechtěli dát pár korun na cestovné. Šel jsem za předsedou hokejového klubu a on odpověděl, že na to nemá sílu, že mám jít za předsedou celé tělovýchovné jednoty. Ten mi sdělil, že peníze nejsou. Chtěl jsem tak ukončit smlouvu v Třinci. Rozhodl jsem se celou situaci řešit na vyšších místech. Vyběhl jsem schody v Třineckých železárnách a zaklepal na dveře generálního ředitele. Pozdravil jsem, představil se a řekl, že chci mluvit se soudruhem, ředitelem železáren Raškou. Napsali si telefon na stadion. Za dva týdny si mě zavolali a už tam seděl i předseda Tělovýchovné jednoty Adolf Fízek. Říkám mu, soudruhu řediteli, chci s vámi mluvit sám. Tak se stalo. Povídám mu, jsem mladý trenér, s Třincem jsem postoupil do první národní ligy a potřebujeme posílit. Jedná se o pár peněz. Pan Fízek mi řekl, že proč jsme postupovali, když nemáme peníze. Podíval se na mě a zeptal se, zda to panu Fízkovi řeknu do očí… Řekl jsem, že s tím nemám problém. Předseda TJ dostal neskutečný kartáč, vyhodili ho ze dveří. Vypsal mi 5000 Kčs na korunový bloček. Zavolal sekretářce a řekl jí, že když se ozve Hadamczik, má dveře otevřené. To byl zlomový moment pro třinecký hokej a pro mě. Generální ředitel začal chodit na každý zápas, začal se opravovat stadion, budovaly se nové šatny. Vše se psalo na vysoké pece a nám se vylepšovaly podmínky. Začali jsme soupeřit s Opavou, i porážet ji. Mohl jsem si sám budovat tým. Nesl jsem si zodpovědnost a zároveň moc. Všichni věděli, že za mnou stojí ředitel Třineckých železáren. Měl jsem pravomoci, které jsem ale nikdy nezneužil. Přišly výsledky, Karvinou jsme dokonce porazili 21:3. Otec Davida Pastrňáka dal tehdy pět gólů. Chodili na nás lidi, měli jsme vyprodaný stadion, a to i proto, že jsme hráli útočný hokej. Sám jsem si sháněl hráče. To platilo, i když jsem se po letech do Třince vrátil a vybojovali jsme extraligu. Bavilo mě přebudovávat týmy. Měl jsem tu možnost ve druhé, první lize i extralize. Při mé druhé štaci jsem si přivedl hráče jako Sekeráše, Daňa, Krále, Jánoše nebo Zadinu.

Je pravda, že jste ve druhé národní lize zavedl i soustředění?
Je to tak. Chtěli jsme hrát o postup, bylo toho potřeba. Přišel jsem za předsedou hokeje, a říkám - prosím vás, chtěl bych týdenní soustředění. On si poklepal na čelo a zeptal se mě, zda jsem se nezbláznil, vyrazit ve druhé národní lize na soustředění, obzvlášť, když na to nejsou peníze. Nicméně mi ještě řekl, že pokud o soustředění tak stojím, ať si ho zařídím, ale s finanční pomocí ať nepočítám. Můj tehdejší asistent Karel Suchánek vzal auto a vyrazili jsme do Jeseníků jezdit po dědinách hledat destinaci vhodnou pro soustředění. Nakonec jsme zakotvili v Albrechticích. V tamějším JZD nám řekli, že nám dají ubytování a stravu zdarma. Měli ale podmínku, a to takovou, že dopoledne budeme sázet stromky. Nakonec jsme se domluvili. V sedm ráno byl výběh, následovala snídaně a pak jsme vyrazili do lesa, kde jsme museli vysadit celou vlečku stromků. Šli jsme na oběd a následoval odpolední trénink. Hráči nám pak s odstupem času řekli, že to bylo hrozné, že i do jedné díry dali deset stromků, jen aby vlečka byla prázdná. Byl jsme přísný trenér, nikomu jsem nic nedaroval. Kluci mě za léto nenáviděli, ale v zimě už to bylo jiné, protože jsme vyhrávali. Soustředění nás nakoplo do úspěšné sezony, kterou jsme korunovali postupem do první národní ligy.

Ve druhé národní lize se hrávalo i na otevřených stadionech…
Byly kruté zimy, hrálo se na otevřených stadionech v minus dvaceti. Dvě pětky byly v kabině, dvě hrály, pak se to prostřídalo. Tohle všechno vás zocelilo, nabíral jsem zkušenosti. Sport jste musel milovat. Vstával jsem ráno v pět hodin, o půl šesté mi jel vlak. Od domu autobusem na Štítinu, kde jsem naskočil na vlak, v Porubě jsem přestoupil na spoj do Českého Těšína, následoval přestup na vlak do Třince a z tamního nádraží autobusem na stadion. Takhle jsem jezdíval. Pak jsem si vzal k sobě jako asistenta Karla Suchánka, jezdívali jsme ve dvou. Měli jsme dvacet korun v kapse, za to jsme si dali na nádraží párek.

Dá se říci, že tehdy jste byl trenér a manažer v jednom?
Ano. Staral jsem se komplexně o tým. Sháněl jsem i hokejky, které se vyráběly v Opavě. Když jsem se po několika sezonách do Třince vrátil, dostal jsem se s Třincem do extraligy a následně do finále extraligy. Kádry jsem si stavěl sám, měl jsem tak roli trenéra a manažera. Vždy jsem žádal od všech klubů plnou zodpovědnost a moc. Nikdo mi nikdy nesměl mluvit do sestavy. Vždy jsem za hráče, které jsem přivedl, plně ručil.

Třinec jste ale opustil a vyrazil na zahraniční angažmá do Německa…
Chtěl jsem si vyzkoušet angažmá v Německu. S Třincem jsme byli v národní lize první v tabulce, ale měl jsem příslib, že když přijde nabídka ze zahraničí, mohu odejít. Tady od nás z Kobeřic jeden kluk dělal obkladače v Německu a jeho bratranec byl šéfem klubu ERC Sonthofen, který hrál třetí ligy. Tým jsem převzal, když byli poslední a podařilo se nám skončit v horní polovině tabulky. V kádru bylo pět profíků, zbytek kluci, kteří chodili do práce, jejich přístup k hokeji nebyl dobrý, kluci nedávali hokeji všechno. V kabině měli ledničku s pivem. Nebavilo mě to, chtěl jsem skončit, bylo to pro mě rozčarování. Šéf klubu mě vyvezl na kopec, pod námi byla mlha. Řekl mi – ty to vidíš, oni tě nevidí. Máš plnou důvěru s týmem udělat, co chceš. Měli jsme hrát přátelák s Třincem. Zavolal jsem si nejlepšího hráče, a řekl jsem mu, že začneme pracovat profesionálně. On na to, že to budu mít těžké, změnit myšlení celé kabiny. Hráči přišli do kabiny, ta byla vyleštěna, dresy pověšeny, lednička s pivem pryč. Než se hráči začali oblékat, předstoupil jsem před ně a řekl jsem jim, že jsem byl v Třinci zvyklý na jiný přístup k hokeji. Umím pochopit, že se tady hraje nižší soutěž, ale i tak musíme mít jasná pravidla, správnou životosprávu. Domluvil jsem a zeptal jsem se nejlepšího hráče, co on na to. Řekl, že je pro a všichni následně souhlasili. Kabina byla na mé straně, kluci pochopili, že je chci vést správným směrem.

Nakonec jste šel trénovat v Německu podstatně slavnější EV Füssen…
Dostal jsem nabídku, která mě oslovila. Hokej se tam hrál na nádherném stadionu. Podařilo se nám postoupit do celostátní ligy. Měl jsem výborné podmínky a těšil se na novou sezonu ve vyšší soutěži. Měl jsem smlouvu na pět tisíc marek. Ovšem přišla nabídka z Olomouce a já na ni kývl a šel jsem za sedmnáct tisíc do Olomouce. Tak jsem miloval hokej, že jsem zahodil tolik peněz.

V Olomouci jste ale dlouho nevydržel.
Byli jsme na třetím místě, bohužel někteří experti hráli Fortunu, tak jsem proti nim vystoupil. Obrátilo se to proti mně. Skončil jsem a odešel do Vítkovic, kde jsem nastartoval naplno svou trenérskou kariéru. Zažil jsem těžké věci, které jsem musel řešit. Ale pracovitostí jsem se vyšplhal nahoru.

První oficiální setkání s novým trenérem Baníku Pavlem Vrbou, 16. června 2022 v Ostravě.
Vrba o Spartě, Baníku i ambicích: Cíl? Chci naplnit stadion v Ostravě fanoušky

Trénoval jste v extralize Třinec, Vítkovice, Spartu a Brno. Který s těchto klubů byl vaší největší srdeční záležitostí?
Nejvíce mi v srdci zůstal Třinec, kde jsem poznal skvělé lidi, byli féroví. Byly tam zavedeny po zápasové schůzky, které měly velkou úroveň. Dbalo se na detaily, rozebíraly se výsledky, a to i mládežnické. Trenér měl ve vedení klubu velkou oporu. Když schůze skončila, vytáhl se litr vodky a tím se schůzka zakončila. Nemohu si stěžovat ale na žádné kluby. Tedy až na Olomouc, kde pro většinu lidí byly na prvním místě peníze a pak až sport. Výjimkou byl pan Přecechtěl, úžasný člověk, který ale neměl sílu v klubu věci změnit. Nesmím zapomenout na Vítkovice, taky klub se skvělými lidmi. Taky se mi tam trenérsky dařilo. Sáhli jsme si na medaile. Výborně se mi pracovalo ve Spartě, kde to za pana Charouze fungovalo velmi dobře.

Na klubové úrovni jste naposledy vedl brněnskou Kometu…
Tuto štaci hodnotím taky pozitivně. Libor Zábranský, Jarda Medlík, výborní kluci. Byl jsem tam v období, kdy na trhu nebyl žádný volný kvalitní hráč. Mám zásadu, že nikdy nesmíte měnit hráče za hráče jen proto, abyste byl zajímavý. Měli jsme v hledáčku deset až dvanáct kvalitních kluků. Libor Zábranský měl peníze, aby tým oživil, protože před sezonou odešli Kempný s Tonem, s nimi odešlo třiasedmdesát kanadských bodů. Hráli jsme dobře, pak ale přišla zranění. Měl jsem obrovské zdravotní problémy s kolenem a říkal jsem, že když prohrajeme s Litvínovem, tak skončím. Udělal jsem dobře. Přátelé mi tam zůstali a na Brno nedám dopustit.

Vrchol vaší trenérské kariéry přišel s trénováním reprezentace.
K národnímu týmu jsem přišel po jeho největším úspěchu. Bylo mi řečeno, že Růža chce po Vídni skončit. Nikdo nepředpokládal, že se staneme mistry světa. Po mistrovském titulu skončilo deset dvanáct hráčů. Mou první akcí byla olympiáda, kdy tým byl už starý. Růža na olympiádu nechtěl, nevím, jestli se bál, že ve Vídni docílil maximálního úspěchu a může přijít krach. Do Turína se sjel celý svět v plné palbě. Měli jsme hned v úvodu smůlu, kdy se nám zranili Dominik Hašek a Patrik Eliáš. Soutěži jsme neprocházeli zrovna nejlépe, ale skončili jsme bronzoví. Tahle medaile byla označena spíše jako neúspěch. Po Naganu si všichni mysleli, že úspěchy pojedou jako na běžícím pásu. Jenomže, když se podíváte na Nagano, tak každý vám řekne, že nebýt Dominátora s úspěšností 97 a 98 procent, tak bychom neměli šance. Mně se v témže roce podařilo přivést dvě medaile s průměrem gólmanů 85, 86 procent. Po olympiádě byl na mě vyvíjen velký tlak. Tehdy mi volal starý Bukač a říkal mi, že ne abych odstoupil. Pak jsme jeli do Rigy se sedmnácti nováčky, kde se nám příliš nevěřilo a my nestačili až ve finále na nabušené Švédsko. To byl soupeř, který nám nesedl. Třeba v Bratislavě jsme prohráli jediné utkání z deseti, a to s nimi. Jen jednou jsme je porazili, a to na mistrovství světa u nich, kdy měli šestnáct hráčů z NHL. Přitom na silné Rusko jsme třeba uměli.

Byl jste v reprezentaci pod velkým tlakem?
Řekl bych, že stejně jak na klubové úrovni. Ono pokud chcete vyhrát, jste pod tlakem. Nesmíte si ho připouštět. Je pravda, že v nároďáku vás sleduje celá republika, než třeba když trénujete Třinec. Když nevezmete do nominace Hudlera s Hejdou, začnou na vás někteří lidé i účelově tlačit. Vždycky jsem tvrdil jednu věc. Jako trenér mám právo po konzultaci s asistenty nominovat hráče, kterého chci. Média by měla na trenéry tlačit, až když nic neuhrají. Olympiádu v Soči nám ale média úmyslně zhnusila předem. Měsíc před ní jsme čelili neskutečným lžím, až do toho museli vstoupit Eliáš s Židlickým, kteří štvavou kampaň chtěli zastavit. Vše začalo tím, že mě neustále Petr Svoboda bombardoval, že musím vzít Hudlera s Hejdou. Řekl jsem mu, že si vezmu koho já chci. Kdyby mi to nevnucovali, tak bych možná Jirku Hudlera vzal. Poslední zpráva od Svobody byla - uvidíš, co ti provedu v novinách. Když jsem prohrál se slabším soupeřem, tak první otázka zněla, jestli odstoupím. Řeknu to tak - kdo neumí pracovat pod tlakem, nemůže být trenér. Vy se musíte pod tlakem umět rozhodnout. Musíte umět reagovat na hru, to je ten koučink, který se nedá naučit, ten musíte cítit.

Co váš vztah s Jaromírem Jágrem?
Je pořád nadstandardní. S lidmi, kteří jsou mimořádnými osobnostmi, musíte umět jednat. Je třeba si uvědomit, že na ledě to dělají hráči, a ne trenér. Ten může ovlivnit, koho dát na přesilovku, kdy vzít time-out, jak střídat. K tomu potřebujete součinnost hráčů. Tohle Jarda má, stejně tak Patrik Eliáš, Kaberle, Židlický, Michálkové. Zažil jsem zlaté kluky, jak na ledě, tak charakterově.

Fotbalista Michal Frydrych v dresu polského klubu Wisla Krakov.
Sestup Wisly? Hlídala nás policie, vzpomíná Frydrych. Na Vrbu v Baníku se těší

Skončil jste definitivně s trénováním, nebo vás ještě uvidíme někdy na střídačce?
Poslední šanci jsem zahodil letos, kdy jsem měl smlouvu na stole, abych podepsal Pardubice. Je více než jasné, že už trénovat nebudu. Ale rád půjdu třeba na led s dětmi.

Vaší velkou vášní je i fotbal. Vaše srdíčko bije pro ostravský Baník, který jste kdysi vlastnil.
K Baníku mě přivedl můj právník, doktor Jirousek, který mi řekl: pane Hadamcziku, pomozte Baníku, který je čtyřicet milionů v minusu a hrozí mu konkurz. Nechal jsem se zlákat. Společně se mnou do toho šel Petr Lamich. Musím říci, že na Baníku se nám povedlo úplně všechno. Podařilo se nám ho zachránit, doplnit kádr, zabudovat mladé hráče. Nebyla to ale sranda, Baník byl na sestup. Tehdejší manažer Olda Novák mi dal otázku, zda si myslím, že kádr, který tam byl, na to má. Začal jsem o tom přemýšlet a začali jsme shánět hráče. Synovec Pavel znal Opavu. Řekl mi, že uděláme Pospěcha, vybavil jsem si starého Pospěcha, který byl výborným hráčem. Udělali jsme ho, jenomže trenér Jarabinský ho vyhodil. Byl jsem za ním zpátky v Opavě a říkám mu - Jarabinský tam nebude, ty tam budeš. Nenamítal nic a šel. Nakonec udělal obrovskou kariéru. Zdeněk je vynikající kluk a byl to skvělý fotbalista. Olda Novák dal tip na Laštůvku. Karviná nám dlužila devadesát tisíc, tak nám místo peněz dala jeho. Zabudovali jsme Baroše, Svěrkoše, Bystroně, Bestu. Ještě se vrátím k Jágrovi, který mě tehdy pozval do Pittsburghu. Když jsem viděl, jak se chovají k mladému Jágrovi, který měl neskutečnou pozornost, tak cestou zpátky mě napadla myšlenka, že tohle uděláme v Ostravě s Barošem. Zavolal jsem si ho a řekl jsem mu, že od zítřka bude hrát za áčko. Jak ti bude osmnáct, dám ti klíče od auta a budeš hrát každý zápas od začátku. Ale když porušíš životosprávu, tak končíš. Řekl jen, beru. Nařídil jsem Ličkovi, že bude Baroš hrát každé utkání od začátku. Když se ti nebude líbit, vystřídáš ho, ale další zápas bude opět v základu. Pokud se ti to nelíbí, vyplatím ti smlouvu a můžeš skončit. To samé jsem udělal u Svěrkoše. Baroš je hráč, který splnil vše do puntíku, co jsme si řekli. Neposlouchal agenta, ale mě. Tvrdil jsem mu, že čím více peněz za tebe klub dá, tím větší postavení tam budeš mít. S Paskou jsem kvůli tomu půl roku nemluvil. Přišla na něj nabídka z Piacenzi. Dostali jsme nabídku na 180 milionů. Nakonec jsem zavolal Paskovi, který najednou věděl, kde jsou Kravaře. Dlouho jsme spolu hovořili, on mě v minulosti navedl k tomu, že mám sledovat Baroše. Za měsíc ho našel Liverpool. Paska dostal za ten přestup 20 milionů. Zbývající peníze skončily na Baníku.

Baník jste vyhrabali z nejhoršího, přesto jste ho prodal…
Trénoval jsem Spartu a pan Charouz mi řekl: Jste kandidátem na trenéra národního týmu, ale podmínkou je, že nesmíte mít Baník. Uvažoval jsem, komu Baník dám. Prvním zájemcem, který přijel, byl Radovan Krejčíř. Vystoupil z mercedesu, který měl otevřenou střechu, ani si neotevřel dveře, normálně je přeskočil. Nabízel mi sto milionů. Když jsem mu položil otázku, proč Baník kupuje, tak mi odpověděl, že mi do toho nic není, že to bere jako obchod. Bylo mi jasné, že jemu Baník nedám, protože je to živá hmota. Přišla Česká sportovní. Peterovi jsem uvěřil, bohužel to byla chyba. Baník rozebral do šroubku. Vybral kádr, nasekal dluhy. Bylo to smutné. Petera dostal klub, na kontě bylo sedmdesát milionů. Klub byl bez dluhů, s novým vybudovaným střediskem Šoupalka. Závěr je takový, že největší chyba mého života byla, že jsem z Baníku odešel. Jenomže si to situace vyžadovala. Poté jsem ještě jednou mohl do Baníku vstoupit za Šafarčíka. Začal jsem mu pomáhat a Šafarčík mě označil jen za sponzora. Nechtěl mě k sobě, protože já bych neprodal Pavlenku, neprodal Stronatiho. Nechal bych Frydrycha. Byly tam čachry. Půjčky nebyly v evidenci. Když to shrnu, tak do smrti budu litovat, že jsem Baník prodal. Když jdu kolem Bazalů, tak mám tep dvě stě. Měl jsem v hlavě plán, že Bazaly se prohloubí o šest metrů, udělá se betonová deska a udělá se stadion pro třináct tisíc lidí. Parkovací dům by byl na škvárovém hřišti. Budeme na něm jedna velká baníkovská rodina. Baník patří provždy na Bazaly.

Vaše jméno bylo skloňováno i se vstupem do Slezského FC Opava. Ten taky trénoval váš bratr Evžen.
Brácha s Opavou postoupil do divize, tehdy to byla velká sláva, hrálo se na stadionu za koupalištěm. Celá Prajzská jezdila na fotbal tam. Opava v posledních dlouhých letech dělá fotbal totálně špatně. Nemá vlastníka, který miluje fotbal. Její sezony připomínají houpačku. Třeba trenér West udělal kus práce, a přijde o klíčové hráče. V novém ročníku bude tým budovat znovu. To máte jako když stavíte dům, uděláte dvě stěny a večer vám je někdo zbourá. Musíte začít znovu. Zpátky k otázce. Opavu mi nikdo nikdy nenabízel. Když jsem na toto téma mluvil s primátorem, tak jsem dostal taková nicneříkající a neúplná čísla. Asi nemají zájem klub prodat, jak se tvrdí.

V pondělí 20. června jste oslavil sedmdesáté narozeniny. Určitě i ve vašem případě platí, že věk je jenom číslo…
(usměje se) Dá se říci, že ano. Nějaké úrazy po sportování mám, když se ráno člověk probudí, tak něco ho občas bolí, ale žije. Patřím mezi akční lidi. Nevydržím sedět na jednom místě. Nic nedělám jen z toho důvodu, že musím, ale protože chci. A to je pro mě důležité. Dělám, co mě napadne, co se mi líbí a hlavně, co mě baví.