Zvedal jste pohár nad hlavu jako kapitán, protože Lukáš Krajíček v sérii nehrál…

Tak to ale neberu, nejsem kapitán, pouze jeden z členů pětadvacetičlenné party kluků, která to dokázala.

Vaše pocity?

Je to bláznivé. Vyhrát titul je samo o sobě krásné, ale vyhrát ho doma? Paráda! 

Co podle vás rozhodlo?

Maličkosti. Celá série byla extrémně vyrovnaná, byla to tahaná. Liberec hrál celou dobu nátlakový hokej, nedali nám centimetr ledu zadarmo. Díkybohu se to nakonec přiklonilo k nám.

Kde ležel klíč celé série?

Asi v tom pátém zápase, kdy jsme vyhráli druhé prodloužení v Liberci. Tam už každý mlel z posledního, ale dodalo nám to obrovskou energii. Před domácím utkáním jsem už věřil, že ten zápas vyhrajeme. 

Když jste během play off vedli, tak už jste vedení nepustili. Byla tedy v mužstvu i psychická síla?

Určitě. Vždyť jsme dokázali i otáčet hromadu zápasů. Nic nás nepoložilo. I v tom je ten náš tým výjimečný.

Martin Adamský získal druhý titul v kariéře.

Po brance na 3:2 jste už věřil, že titul urvete?

Stoprocentně. I kdyby bylo potřeba ten puk sežrat, abychom nedostali gól, tak bych to fakt udělal (smích)

Jak moc si toho titulu ceníte?

Já si ho cením strašně moc. Už jen proto, že to jsou asi jedny z mých posledních oslav v kariéře. Jasně, ještě tady rok budu hrát, ale víte dobře, že k titulu je strašně těžké dojít. Jedno s druhým se musí sejít, je tam strašná spousta věcí, co vám musí vyjít. Já slavím teprve podruhé a od prvního titulu je to osm let. Tituly nejsou automatické, člověk si toho musí vážit.

Když jste v Třinci vyhrál první titul, měl váš syn Kryštof teprve rok, takže z toho nemohl mít rozum. Teď už je mu ale devět. Jak si to užil?

Chudák si to paradoxně neužil, protože byl na škole v přírodě. Tak to mohl sledovat jen z televize. Ale medaili dostane, tu jsem mu schoval.