Mistr světa Gřegořek: Je to fantazie

„Zažil jsem tam neskutečné zážitky. Před šampionátem nám skoro nikdo nevěřil, o to slastnější pocity jsme pak všichni po finále měli,“ radoval se po zisku zlatých medailí Petr Gřegořek. Poté připustil, že jeho tým získal titul mistrů se štěstím, ovšem to přeje připraveným a tomu, kdo mu jde naproti. A to tým českých bojovníků stoprocentně splňoval. I když se hráčům nedařilo střelecky, neskutečně bojovali a o to víc jim pak doma v Česku lidé fandili.

Když vám v březnu zavolal reprezentační asistent trenéra Josef Jandač, abyste nastoupil do přípravného kempu, napadlo vás, že byste se za dva měsíce mohl vrátit se zlatou medailí?

Vůbec ne. Když mi volal, tak mě zastihl zrovna u holiče. Přemýšlel jsem, že to vůbec nezvednu. Později jsem to i Pepovi říkal. Říkal jsem si, že je to pro mě tak na dva týdny, a jestli není lepší zajet si někam na lyže, které už jsem měl naplánované. Nakonec jsem telefon zvedl a udělal jsem dobře.

Kdy jste začal věřit, že byste mohl v týmu pro mistrovství světa zůstat?

Já jsem ani nevěřil, že se dostanu na Švédské hry. Potom začaly chodit omluvenky a člověk si začal říkat, že by bylo pěkné, kdyby to vyšlo. Vůbec jsem s tím ale nepočítal. Bylo to příjemné překvapení.

Do Německa vás odjelo deset obránců, ale na soupisku se nejdříve dopisovalo jen sedm. Byl jste hodně napnutý, jestli se dostanete mezi vyvolené?

To jsem vůbec neřešil. Byl jsem rád, že jsem se dostal tak daleko a vážil jsem si toho. Když jsem byl ale napsán na soupisku, tak mě to neskutečně potěšilo. Byla to velká pocta. Měl jsem fakt obrovskou radost.

Dolehla na vás atmosféra velkého turnaje?

Zájem médií a organizace byly na vysoké úrovni. Ze začátku jsem si to ale ani neuvědomoval. Zprvu totiž nechodilo až tolik lidí a první zápas jsme hráli s Francií, což byl relativně slabší soupeř. Mistrovství pro nás opravdu začalo až zápasem se Švédskem. To bylo vyprodáno a zájem médií byl skutečně velký.

V úvodním duelu s Francií jste dal svůj premiérový gól na mistrovství světa. Sice to byla, jak jste se sám vyjádřil, haluz, ale určitě potěšil.

Haluz to byla, ale ty se také počítají. Byla to náhoda a velký kus štěstí, ale radost jsem měl velkou. I když jsem tam nechtěl moc vyskakovat. Navíc mi pak řekli, že to bylo v čase 23:23 a já nosím na dresu právě tohle číslo.

Po výhře s Francií přišla průšvihová porážka s Norskem a po ní mnohokrát opakované prohlášení Jaromíra Jágra. Jak jste ho vnímal vy?

My jsme o tom jeho proslovu v kabině ani moc nemluvili. Bylo to prohlášení do médií a ne všichni je sledují. Třeba já osobně noviny nečtu. Jarda měl ale proslov i k nám v trošku jiném duchu a docela to zabralo. Ukázal se jako velký hráč.

Také jste potom odehráli proti Švédsku snad nejlepší první třetinu na šampionátu.

To je pravda. Pro diváky to byl určitě super zážitek. Takovýmhle stylem bychom však titul určitě neudělali. I trenér Růžička nám po té třetině v kabině říkal, že jsme sice mohli šest gólů dát, ale také tři dostat. K takovému hokeji nahoru dolů už pak také ani jednou nedošlo. Ale bylo příjemné zjištění, že i takové mužstvo, jakým Švédsko je, jsme schopni totálně přehrát.

Čím si vysvětlíte, že po výborném výkonu se Švédskem přišel další propadák se Švýcarskem?

Švýcaři měli neskutečný nástup. Hráli výborný hokej a před námi rozbili Kanadu. Mají kvalitní tým, který hrál se všemi silnými soupeři vyrovnané zápasy i na olympiádě. Na nás v první třetině vlítli a my jsme si asi po Švédech mysleli, že už nás nikdo nepřehraje. Švýcarům vyšla první třetina, ale to bylo také to poslední, co jim na mistrovství vyšlo.

Uvědomovali jste si pak, že mistrovství pro vás může taky docela dobře skončit pořádnou ostudou?

Samozřejmě. O to víc jsme pak všichni chtěli. Když nám hrozil nepostup ze skupiny, semkli jsme se. Já tyhle řeči o partě a semknutí nemám moc rád, protože je to otřepané klišé, jenže my spolu byli snad deset týdnů a noví hráči z NHL stále nepřicházeli. I proto jsme mezi sebou vytvořili skvělou partu, poněvadž jsme byli pořád pohromadě. A pak jsme se semknout prostě museli, nic jiného nezbývalo. Možná už v tu chvíli se pro nás začal rodit zlatý sen, i když to v ten moment nikoho z nás nemohlo napadnout ani z legrace. Zvlášť po Norsku a Švýcarsku.

Do dalších dvou zápasů s Lotyšskem a Kanadou jste šli doslova s nožem na krku. Bylo to znát na atmosféře v kabině?

Dobrá opravdu nebyla. Počítali jsme s tím, že Švýcaři neprohrají s Norskem a bude nám stačit porazit Lotyšsko. Ale dopadlo to opačně a měli jsme smíšené pocity. Švýcaři nám pěkně zavařili. Já osobně jsem si říkal, že dostanu poprvé a asi naposledy šanci na mistrovství světa a hned budu u takového propadáku. Jenže tady je krásně vidět, jak je ta hranice mezi sportovním úspěchem a neúspěchem strašně tenká. Stačilo málo a do play off jsme se vůbec nedostali, ale situaci jsme ustáli a dokráčeli až ke zlatu. Neskutečné.

Neskutečné hlavně bylo, jak dramatické boje jste na šampionátu zvládali. Infarktové koncovky s Finskem, Švédskem i Ruskem, to byly neuvěřitelné nervy. Zažil jste někdy v kariéře něco podobného? Anebo klidně i jako divák u televizní obrazovky?

Asi nezažil. Nic podobného mě z historie nenapadá. Trochu podobné to možná bylo v extralize, když jsme hráli play off se Slavií, ta sice vyhrála 4:1 na zápasy, ale asi tři nebo rovnou čtyři utkání se rozhodovaly na nájezdy. Jenže my většinu z nich prohráli, takže na to chce člověk spíš zapomenout než vzpomínat (smích). Ale na reprezentační úrovni to byla opravdu rarita.

Nakonec jste to zvládli. Nejprve jste v osmifinálové skupině ubojovali výhru nad Lotyšskem a poté po kvalitním výkonu přehráli Kanadu.

Po výhře nad Lotyšskem ještě nálada nebyla taková, protože jsme potřeboval i s Kanadou uhrát alespoň bod, anebo lépe vyhrát, abychom se ve čtvrtfinále vyhnuli silnému Rusku. Po vítězství se však nálada zvedla o sto procent. Když vezmu ještě předchozí výhru nad Švédskem v základní skupině, kde jsme potřebovali taky stoprocentně uspět, tak jsme vlastně hráli už tři takové zápasy play off ještě před samotným zahájením vyřazovacích bojů. To je také ojedinělé.

Co si budeme povídat, do Německa neodjel zrovna nejsilnější výběr. Jak jste vnímali, i mezi lidmi doma v Česku, nálepku podceňovaného mužstva?

Snažili jsme se to moc nevnímat, i když informacím člověk neunikne, to je jasné. Že by nás to ale nějak demotivovalo, nebo jsme si naopak řekli, že teď všem ukážeme, to si nemyslím. Možná tam nějaké chtění dokázat, že na to máme bylo, ale kluci včetně mně si to chtěli dokázat hlavně sami sobě. Ověřit si, jestli máme na mezinárodní konkurenci.

Ve čtvrtfinále s Finskem ani v semifinále se Švédskem jste toho moc neodehrál. Jak jste prožíval oba dramatické penaltové rozstřely?

Ve čtvrtfinále jsem odehrál dvě třetiny, v semifinále jsem nehrál vůbec. Ty penalty, to byla hrůza. Hlavně se Švédskem, kdy jsem vůbec nebyl na ledě a nebyl kde vybít adrenalin, to byly hrozné nervy. Až jsem myslel, že z toho budu mít žaludeční vředy. Naštěstí Tomáš Vokoun zachytal úplně famózně.

Pevné nervy musely mít i oba úspěšní střelci Lukáš Kašpar a Jan Marek. Byli před svými pokusy alespoň navenek v klidu?

Ano. Nebyly to jejich první penalty v životě. Když to člověk vezme jako rutinu, tak je to lepší, než když přemýšlí o tom, že je na mistrovství světa. Nevím, co se jim honilo hlavou, nějaká nervozita tam asi byla, ale když dali oba gól Finům, tak jejich sebevědomí bylo zase už někde jinde.

A co vyrovnávací gól Karla Rachůnka v semifinále se Švédy sedm vteřin před koncem?

Pamatuji si, že jsem asi minutu před koncem stál na střídačce vedle maséra Pavla Vlašice a říkal mu, že jsme smolničky. Ale když bylo buly patnáct vteřin před sirénou, tak jsem věřil, že to tam musí spadnout a vyrovnáme. Byla to neskutečná radost. To se nedá popsat slovy.

Finále s Ruskem lépe začít nemohlo, když jste už po dvaceti vteřinách vedli. Byla to podle vás klíčová záležitost zápasu?

Tím gólem jsme je docela naštvali a pak začal hrozný kolotoč. První třetinu jsme ustáli bez gólu jen díky Tomáši Vokounovi v brance.

Vy jste naskočil do finále až v průběhu hry. Bylo složité přizpůsobit se rychlému tempu zápasu?

Naskakoval jsem v desáté minutě a hned do tří oslabení. Zrovna jsem říkal Pavlu Vlašicovi, že jestli mě do toho trenér vypustí, tak to bude něco. A za minutu přišel trenér, abych se rozhýbal, že do toho půjdu. Naskočit do těch oslabení nebyla legrace, protože Rusové byli rozjetí. Ale nějak jsme to zvládli a gól soupeře přišel až po čase. To byla také jedna z věcí, která rozhodla. Kdyby vyrovnali, tak by se asi zápas vyvíjel jinak.

Výživný byl i samotný závěr, kdy Rusové hráli dokonce v šesti proti třem. Byl jste v té době na ledě?

Nebyl. Polovina střídačky raději koukala do země. Přesilovku šest na tři jsem snad ještě nezažil. A hlavně jakých šest hráčů tam bylo! Byla to muka.

O to větší asi byla radost z vítězství a titulu mistrů světa?

Podobnou radost z nějakého titulu jsem ještě nikdy nezažil. Pouze postup do extraligy v Budějovicích. To bylo perfektní, ale tohle je zase o stupínek výš. Bylo to neskutečné a nemohl jsem tomu uvěřit.

Dá se vůbec označit jeden jediný, a to ten nejsilnější okamžik celého mistrovství, který vám utkví navždy v paměti?

Asi ne, bylo tam toho opravdu hodně. Vybavuji si, jak nás Rusové mačkali v té přesilovce šest na tři, pak si vybavuji vyhrané buly a okamžik, kdy puk letěl ven ze třetiny, to byla skutečně euforie. Poté samozřejmě nádherná radost s klukama a zlato. Ještě předtím infarkťák s Finama na nájezdy a také gól Švédům pár vteřin před koncem. To je spousta věcí, na které se bude vzpomínat. Tohle je prostě fantazie. Ale ukázalo se, že k titulu potřebujete mít i štěstí. A samozřejmě vynikajícího gólmana.

Oslavy začaly hned v Německu?

Slavit se začalo hned po zápase a v podstatě bez spánku jsme letěli do Prahy. Bylo to docela náročné.

V Praze už na vás čekaly tisíce fanoušků. Zažil jste někdy něco podobného?

Už cesta z letiště na Staroměstské náměstí byla perfektní. Byla tam spousta lidí. Auta stála a troubila, byla zastavená doprava. Tam si člověk uvědomil, jak lidi naše zápasy prožívali. Sice jsme o tom něco četli v novinách a na internetu, ale když to člověk vidí naživo, tak mu to teprve dojde.

V příští sezoně budete hrát KHL v Kyjevě. Váš odchod je trochu překvapivý.

Počítal jsem s tím, že zůstanu v Budějovicích. Když jsem se dozvěděl, že tady zůstat nemohu, tak jsme s agentem začali shánět jiné varianty. Jednou z nich byl Kyjev.

Hrálo roli, že tam jako trenér bude působit Josef Jandač?

Svou roli to určitě sehrálo. Jsem rád, že tam bude český trenér. Naskočit k ruskému trenérovi není jednoduché. Tam člověk potřebuje i trochu štěstí, aby si ho oblíbil.

V Rusku už jste před lety působil. Vzpomínáte na své angažmá v Permu v dobrém?

Špatné to nebylo. Postupovali jsme tehdy z druhé ligy do první. Nějaká zkušenost to byla a srandu jsme tam také zažili. Většinou se na ty špatné vzpomínky zapomene a zůstanou mu jen ty dobré, což je zvláštní, protože těch špatných vzpomínek bylo strašně moc.

Kdy poprvé odlétáte na Ukrajinu?

Sedmnáctého června letíme do Kyjeva, kde absolvujeme fyzické a zdravotní testy. Hned potom se vracíme zpátky do Čech, protože máme soustředění v Liberci.

Když se teď řekne: Petr Gřegořek – mistr světa. Co to pro vás znamená?

Že jsem mistr světa (smích). Ale ne, opravdu hodně si toho vážím, bylo to asi fakt nejvybojovanější zlato ze všech. Určitě si teď neřeknu, že už na sobě nemusím makat, že už mám splněno. Na klubové úrovni začínám teď vlastně od nuly a možná o to víc se budu muset snažit. V KHL nejspíš nebude nikoho zajímat, že Gřegořek je mistr světa (úsměv).

MARTIN RUŠČIN
PAVEL KORTUS