„Zatím nebyla příležitost to oficiálně oznámit. Skončil jsem. Tím, že jsem opustil Oceláře, jsem zároveň opustil pozici aktivního hráče,“ prohlásil Polanský před úvodní bitvou proti Kometě v rámci klubového vysílání Dračího studia.

I díky koronaviru skončil jinak, než by si sám představoval. A také zasloužil. Místo plného stadionu a třeba i se třetím pohárem pro mistra extraligy, na který loni Třinec bezesporu měl, jen v tichosti. Nicméně jako legenda. Během osmnácti sezon v A-týmu se zapsal do klubové historie jako nejlepší střelec (218 branek), nejproduktivnější hráč (218+323) a má nejvíce startů (918). To vše zanechalo v rodákovi z Brna velkou stopu. „Poprvé do Třince jsem přicestoval v šestnácti letech vlakem. Ta cesta byla nezapomenutelná,“ zavzpomínal ve studiu na rok 1998.

„Vlak zastavil na starém nádraží, uprostřed železáren. Vyhodil jsem batoh s věcmi a hokejovou výstroj. Uviděl jsem chlapa, který četl noviny, a ptám se ho: „Dobrý den, jsem v Třinci?“ V Brně totiž bylo vícero nádraží. Odpověděl mi, ale moc jsem mu nerozuměl. Poté jdu před nádraží, kde je zastávka. Dorazil autobus s nápisem „Kanada“. Prožil jsem šok,“ usmál se Polanský.

„Vlezu do busu prostředními dveřmi a řidič na mě začal křičet, kde to lezu. Pokud bych v Brně nastupoval do ‚šaliny‘ předními dveřmi, nikdy bychom se tam neposkládali. Další šok. Takové byly první okamžiky v Třinci,“ prozradil. „Pak už následovaly jen lepší chvíle a už jsem to bral jako svůj domov,“ podotkl Jiří Polanský.

Během půlhodinového povídání došlo na řadu témat. Kromě obou titulů, přičemž při prvním se mu narodila dcera Julie, pak na své kariérní milníky, že za největšího rivala vždy považoval Vítkovice. Zavzpomínal na originálně zakončený nájezd z play-off 2008 proti Slavii, životní zápas v Brně v roce 2015, kde vstřelil čtyři branky, ale i na nejbolestivější porážku – finálovou sérii 2015 s Litvínovem.

„Dotáhli jsme ji do sedmého zápasu a věřili, že to doma zvládneme. Bylo to vyloženě o výborném gólmanovi Litvínova. Francouz nám v rozhodujícím utkání nedovolil skórovat. Tahle prohra nás mrzela asi víc než pozdější porážka ve finále s Kometou (2018),“ přiznal Polanský.

Vyjádřil se také k tomu, že i přes své umění stihl v reprezentaci jako člen silné hokejové generace pouze čtyři utkání. „Když jsem byl na vrcholu, nebyla ostuda, když jsi nereprezentoval. Konkurence totiž byla v té době tak velká, že ani lepší hráči než já, se do nároďáku častokrát nedostali, či neměli tam dlouhodobější uplatnění,“ připomněl Polanský, který vyjma krátkého působení v Žilině a švýcarském Oltenu nevyzkoušel ani zahraniční angažmá.

„Já si hlavně vážím toho, že jsem tak dlouho vydržel v Třinci. Měl jsem nabídky z jiných klubů, ale chtěl jsem být Třinečák. Byl jsem šťastný, že kariéru mohu dohrát tady. Tak jako tygr celý život nemění barvu svých pruhů, ani já jsem nechtěl měnit klub,“ dodal.

Dnes vnímá Třinec v podstatě jako svůj domov. „Není to typický návrat. Strávil jsem tady spoustu let a stále v Třinci vlastně jsem. Možná teď nejsem tolik vidět, trávím čas na jihu Moravy, ale stále budu součásti Třince,“ uzavřel Jiří Polanský.