Když minulý týden oslavy čtvrtého triumfu v klubové historii vrcholily, ještě vše vstřebával. „Sezona byla dlouhá, člověk je hrozně unavený, byl to hrozný boj. Ještě chvíli mi to potrvá, než si to užiji. Já to tak mám,“ vyprávěl šťastně jednatřicetiletý střelec.
Nejproduktivnější hráč Ocelářů v play-off (11 bodů za 5+6) přiznal, že prvních deset minut bylo skvělých, pak to na něj padlo. „Byl jsem hotový, emoce jdou ven, skvělý zážitek,“ vykládal muž, který už jeden pohár v kariéře získal. Calder Cupu pro vítěze AHL.
„Tehdy jsem se necítil jako součást týmu, moc jsem nehrál. Klukům jsme záviděl a doufal, že vyhraju něco, kde budu toho větší součástí. Takže jsme moc rád, že se to podařilo,“ dodal.
Takže se to nedá srovnat, byť Calder Cup je těsně pod NHL?
Nepřísluší mi, abych hodnotil rozdíl v ligách, každá je jiná. Navíc je to už spousta let. Tohoto si ale vážím sto tisíckrát více.
Oslavy jste viditelně přežil…
Já do toho ještě jezdím do Prahy a zpátky kvůli malému, abych ho také viděl. Celý týden byl náročný, ale je to taková třešnička na dortu, takže to dělám rád.
Nenadýchal byste, jo?
Ne. Nechci říkat, že toho moc nevypiju, aby mě pak někdo tady nevyfotil, jak se válím po chodníku. (směje se) V tom jsem bezpečný, to bych si nedovolil.
Minulý čtvrtek jste měli tour po městě v otevřeném autobuse. Co na vás udělalo největší dojem?
Jasně, že Železárny. Vůbec možnost podívat se aspoň částečně dovnitř a vidět, jak to funguje. Mám respekt k lidem, kteří tam pracují. Klobouk, dolů. Skvělé. Já to chtěl zažít i v Magnitogorsku, ale byl covid, a nedovolili nám to. Proto jsem rád, že tady to vyšlo.
Takže srovnání, zda je Třinec malý Magnitogorsk, nemáte?
Podle počtu obyvatel asi jo, Magnitogorsk má podle mě tři sta, možná čtyři sta tisíc lidí. Řekl bych, že je to tak desetkrát větší, než tu. Jak město, tak i fabrika. Tady jezdím kolem každé ráno pět minut, v Magnitogorsku mi to trvalo půl hodiny. Je to rozdíl.
Když jste přišel, nastavil jste si laťku a chtěl jste vyhrát titul. Tým byl pod tlakem. Bylo těžké to vše ustát a zvládnout?
Myslím, že situace, které nás v sezoně potkaly, nás naopak posílily. Od prosince, kdy tu koloval covid, jsme až do play-off nehráli v plné sestavě. Bylo ale super vidět, že máme tak nabitý kádr, že kluci, kteří tým doplnili – Šéďa (Šedivý), Šturcík (Szturc), Zbořil, a to nechci na nikoho zapomenout – nám pomohli. Tlak je tady ale vždycky, to víme. A bude i příští rok. Ale bylo fajn hrát zase o nejvyšší příčky.
Play-off jste prošli suverénně. Byl vůbec nějaký moment, kdy jste měl pochybnosti?
Věřili jsme si ve všech sériích, ale první dva zápasy na Spartě nebyly z naší strany úplně dobré. Bylo důležité se vrátit se domů a odehrát zápas, jaký jsme odehráli. Ukázat, že neumíme jen bránit, ale naopak i útočit, dávat góly. Ten zápas byl zlomový.
Stihla některý ze zápasů i babička? Přišla se podívat?
Byla na všech v O2 Aréně. Po posledním zápase ji naší fandové snášeli dolů, protože je tam obrovské zábradlí, tak za to jim děkuji. Sama by to nepřelezla a nemohla by tak na led. Fanoušci ji tam ale hodili, což bylo fajn. Vyfotila se s pohárem. Dokonce udělala i rozhovor pro Radiožurnál. Hledáme ho, ale nejde najít. Rádi bychom ho získali.
Babička je takové vaše štístko, že?
Odmala jsem takový, že když se někdo přijde podívat na můj zápas, potřebuji vidět, kde sedí. Vždy se ptám, jaký sektor a místa. Vědomí, že tam jsou, mi dodává klid. Určitě to není stoprocentní statistika, ale často se stává, že když babička přijede, tak gól dám. I když byla letos v Třinci, tak jsem ho dával. I na Spartě jsem se dvakrát ze tří zápasů prosadil. Pamatuji si, že za mnou byla i v Americe, hráli jsme s Pittsburghem 1:1 a taky to bylo s gólem. Asi mi nosí štěstí.
Má už koupenou permanentku na příští sezonu, která přinese řadu novinek? Hlavně jiné trenéry a změny v kádru.
Ona nedojede tak daleko. Je ale pravda, že to bude jiné. Na druhé straně, když podíváme na kluky, kteří se v play-off ani nedostali do sestavy, přitom to jsou super hráči, kteří kádr v klidu doplní. Uvidíme, jaký bude nový trenér, ale kostra částečně zůstává, takže budeme zase chtít hrát o pohár.
Vy jste měl jasno, že zůstáváte?
Já ano. (směje se)
Odešli vám ale parťáci z útoku, bratři Kovařčíkové…
Hrálo se mi s nimi výborně, ale chybět mi budou i mimo led, protože jsme seděli vedle sebe v kabině. Hráli jsme spolu i Xbox. Ale k hokeji to patří. Přijdou jiní hráči, budeme muset najít dobrou chemii s někým jiným. Když měl Míša Kovařčík zlomený prst a hrál s námi Miloš Roman, tak jsem si říkal, že i to by byla dobrá lajna. Miloš nabyl za poslední roky dost zkušeností a ušel kus dopředu.
Takže budete mít slovenské bratry?
(směje se) Uvidíme.
Údajně jste se bratrů zastával proti Martinu Růžičkovi, který umí vyjádřit nespokojenost, když se něco nepovede. Je to pravda?
Nevím, co jste slyšel. My na sebe ale v kabině hulákáme všichni pořád, to tam je na denním pořádku. Je to jen z toho důvodu, že všichni chceme vyhrávat. Jsou zápasy, kdy to někomu nejde, to je v pořádku. Jsou i zápasy, kdy potřebuje někdo seřvat, jindy zase podpořit. To tak je po celou sezonu. Naopak to k mančaftu patří, a proto je tu parta taková, jaká je. Jsme chlapi, přijdeme do šatny řekneme si, jak jsme to viděli, pak skončí zápas, a zase jdeme za tím samým cílem. Naopak bych nerad byl v týmu, kde všichni přijdou, sednou si na zadek, a čekají na další třetinu. Za mě je to dobře.
Našel byste moment, kdy jste se v play-off o třetinách, nebo po zápase, nejvíc pohádali?
My se většinou všichni pohádáme na tréninku. A asi i trenéři to mají rádi. Vždy vidím, jak někde stojí a po koutku se smějí. Ale i oni k tomu takhle přistupují, vybírají hráče, kteří i na tréninku chtějí vyhrávat. Pět minut po tréninku se kolikrát ještě něco řeší, ale pak hlavy vychladnou, jdeme na oběd a vše je v pořádku.
Takže moment, kdy to v šatně vřelo, byste nevybral?
Ne. My dost zápasů vyhrávali, nikdy to nebylo tak, že by to vřelo. Že bychom byli na sebe naštvaní. Někdy si ale musíme říct, jak to je, vyložit karty na stůl. Občas je to důležité. Rozhodně se to nedělo na denním pořádku. Od toho jsme tam my starší, abychom to korigovali.
Prý jste byl jeden z mála, který si dovolil popíchnout trenéry.
(směje se) Takhle. Mám spoustu bratrů, u nás doma si tím vyjadřujeme určitou lásku, že si ze druhého děláme srandu. Já to beru jako součást tréninků a soutěživosti. Nevím, co bych k tomu víc řekl. Samozřejmě když se týmu daří, jsou tyto věci jednodušší. Kdyby to nešlo, tak si to samozřejmě v životě nedovolím. Byli jsme však super parta, dařilo se a občas se objevilo okénko, kdy jsem si to mohl dovolit.
A bratr sparťan se s titulem Ocelářů vyrovnává jak?
Byl hrozně rád. Byl na zápase, pak i na ledě, kde si udělal fotku s pohárem. Spoluhráči mu to asi budou mít za zlé, že jsme dal několik gólů, ale takový je život. Musí si zvykat.
Sáhl si na pohár, nebo zvyky z NHL tu netaháte?
To popravdě ani nevím. Osobně bych si na něj nesáhl, kdybych ho sám nevyhrál.
Za chvíli začíná mistrovství světa ve Finsku. Bylo to pro vás téma?
Tím, že se mi před play-off narodil syn, byl jsme rozhodnutý, že bych pozvánku nepřijal, protože jsem ho skoro neviděl. Jenže pozvánka stejně nakonec nepřišla, takže jsem to měl jednoduché.
Budete koukat v televizi, nebo máte hokeje dost?
Nevím. S dítětem člověk času moc nemá. Zapnuté to možná mít budu, budu samozřejmě fandit, protože tam jede spousta skvělých kluků a šance na úspěch je. Uvidíme. Budu držet palce. S manželkou a malým ale poletíme do Ameriky, tak bude záležet, jak to bude vycházet časově.
